Kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině má jistě chytlavý název, podtitul pak vše objasňuje: Setkání s šumavskými samotáři. Autor jich shromáždil osm, každé z obsáhlých interview přitom nabízí nejen vzrušující osobní příběh, ale také podnět k zamyšlení.
Recenze: Samotáři nešílí, jdou na Šumavu i do sebe
Ono totiž snít v teple městské kavárny o romantice pobytu „na Šumavě“, o pasení oveček, zasněžených pláních a rozjímání je věc jedna, druhá pak skutečná realita – a každý, kdo na Šumavě skutečně žije, či žil, ví, o čem je řeč.
Důležitost samoty
I o tom Palánovi hrdinové (ale i dvě hrdinky) mluví - o životě a živobytí, které dokáže být velice tvrdé. Proč tedy dobrovolně podstupují tuto řeholi, proč odcházejí z pohodlí velkých měst, z tepla a žijí povětšinou ve velice spartánských podmínkách?
„Nejpodstatnější je pocit vnitřní svobody. Aby si to člověk uvědomil, je třeba zažívat hlubokou samotu. Ta ho obrací do vlastního nitra,“ vysvětluje například Jáchym Kaplan, původem Pražák žije dnes na Šumavě ve vlastnoručně postavené roubence.
O důležitosti samoty a jejího důsledného prožití mluví i další šumavští samotáři, řada z nich zmiňuje i různé duchovní zážitky. Naštěstí ani v jednom případě nejde o nějaké new-ageové blábolení, ale o zcela upřímné srovnávání se sama se sebou a s přírodou. Což je, pochopitelně, v případě nádherné Šumavy jaksi nabíledni.
Myšlenky raných křesťanů
A když je řeč o Šumavě jako takové, zajímavé jistě je - a rozhodně to není náhoda -, že právě zde je zvýšený výskyt lidí, kteří se rozhodli pro více méně samotářský způsob života, stranou civilizace. A také, že mnozí z nich nějakým způsobem, i v běžném životním konání, vyjadřují myšlenky, jež bychom mohli najít u raných křesťanů (ještě před institucionalizováním církve), buddhistů, vizionářů. Možná i proto, že se v rozhovorech vynořují osobní démoni, závislosti všeho druhu, včetně drog, krize – a právě cesta „do sebe“ přináší osvobození.
Překvapivé mohou být příběhy obou žen. Jaksi podvědomě by čtenář očekával, že k tak náročnému životnímu stylu se budou rozhodovat spíše muži – ani jedna si přitom nestěžuje na leckdy těžké podmínky.
Dva ze zpovídaných, dvojčata František a Ondřej Klišíkovi, tvoří mezi všemi výjimku, jsou totiž skutečnými šumavskými rodáky – ovšem je jasné, že i kdyby se narodili třeba v Praze, na Šumavě by nakonec stejně skončili. Ostatně, oba v Praze nějakou dobu žili. A opustili ji a vrátili se na „svou“ Šumavu.
GALERIE
„Nejvíc se dokážu vyrovnat sám se sebou, když spím venku. Dívám se na hvězdy a pochopím, že moje starosti a smutky jsou malicherné. Přestanu se brát tak tragicky.“
Vnitřní cesta
Byla řeč o podnětu k zamyšlení. Neodbytně se při četbě opakovaně vynořuje otázka: A co ty, také bys byl ochoten opustit městské pohodlí, všemožné sociální i jiné vazby a žít jako oněch osm statečných? A pokud ano, vydržel bys to? A za jakou cenu?
Právě v těchto otázkách, které čtenáře napadají, je jeden z velkých kladů Palánovy knihy, nemluvě o citlivém, neinvazivním vedení rozhovorů a přiblížení osudů lidí, o nichž si může někdo myslet, že to jsou pouhopouzí magoři, možná asociálové – jiný v nich naopak může najít mnoho inspirací. A nemusí nutně skončit zrovna na Šumavě, protože (a také o tom se v knize mluví) vnitřní cesta je nejdůležitější.
Fotografický doprovod profesionála Jana Šibíka bohužel snahou o „Umění“ někdy připomíná kýčovitý kalendář, daleko autentičtěji a lépe, v souladu s duchem knihy, tak vyznívají fotografie, které kamerou obskurou vyrobenou z kartonové krabice pořizuje jeden ze „samotářů“ Roman Szpuk.
Kniha o šumavských samotářích (zdroj: ČT24)
Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině, vydalo nakladatelství Prostor, 2018.