Nick Cave opět zvítězil. Nelze to napsat jinak, zkrátka, Nick Cave a jeho kapela Bad Seeds si ve čtvrtek večer zcela podmanili do posledního místa vyprodanou pražskou O2 arenu. Na tom by, vzhledem k Caveově renomé, asi nebylo nic tak neobvyklého, skutečností ovšem je, že to samé by se dalo prohlásit o všech jeho pražských koncertech – a že už jich bylo! Byl jsem na všech, už je ani nedokážu spočíst, vždy jsem si ale říkal, lepší už to snad být nemůže – a přece!
Cave vyrazil na turné s novým albem Skeleton Tree, které vznikalo v období smrti hudebníkova syna. Logicky tedy sáhl při výběru písní především do této velice vydařené desky, z jejíchž osmi skladeb v Praze zaznělo rovných sedm. Zároveň ale, jak už je jeho zvykem, vybíral i z alb pěkně starých, ke škodě to však rozhodně nebylo, Nick Cave má totiž z čeho vybírat.
Úvod koncertu obstarala kratší instrumentální verze písně Three Seasons In Wyoming, již napsal Cave s houslistou Warrenem Ellisem pro film Wind River. Pak už se ale na pódiu objevil Nick Cave, jako vždy v obleku a bílé košili, a hudební hodování mohlo začít naplno.
Zklidněný Cave umí být pořád divoký
První Anthrocene se vznešenou melodií a hezkými sbory navodila atmosféru plnou očekávání. Cave, který často usedá za klavír, se držel mikrofonu, po celý koncert pak jeho jistý, pevný hlas ani jednou nezakolísal. Následující Jesus Alone již byla razantnější, ostřejší, zároveň zvláštně srdceryvná.
Blok písní z novinky zakončila skladba Magneto, již v tu chvíli ale bylo jasné – a další novinky i tři písně z předcházejícího alba Push the Sky Away (2013) to jen potvrdily –, že ve srovnání se staršími písněmi Cave skladatel v podstatě navenek zklidnil svůj rukopis, starší kousky byly totiž daleko divočejší, dramatičtější. I když píseň Higgs Boson Blues ze zmíněného předposledního alba gradovala od počátečního sekaného kytarového akordu až k orgiastickému vyvrcholení, aby se pak stahovala až do velkého zklidnění. Zároveň bylo zajímavé sledovat, jak si Cave dokázal mistrně poradit se žánrem blues, aniž by se uchyloval k nějakým typickým klišé.
Ovšem From Her To Eternity ze stejnojmenného debutu z roku 1984 byla téměř hudební černou mší, od razantních bicích caveovského veterána Thomase Wydlera a perkusí Jima Sclavunase a celkově industriálně laděné aranže až k Ellisovi a jeho náležitě trápeným houslím, které vazbily, co to dalo, a k tomu si ještě připočtěte divoké freejazzové piano. A podobně ostrá byla i další připomínka dávných dob: Tupelo z druhého alba Firstborn Is Dead z roku 1985. Mimochodem, je zajímavé, že při výběru Cave zcela opominul alba, celkem čtyři, z přelomu tisíciletí, a také z počátku nového století.
Víc než „pouhý“ rokenrol
Z těch starších rozhodně za připomenutí stojí Ship Song (album Good Son, 1990), kdy Ellisovy housle zněly jako v lidové baladě hrané pozdě v noci v nějaké zahulené krčmě, či Red Right Hand (album Let Love In, 1994) s drsnými mezihrami nebo Mercy Seat (album Tender Prey, 1988), oproti poslednímu koncertu hraná s akustickou kytarou, napětí tak bylo více skryté pod povrchem, aby nakonec vše ale stejně vyvřelo – ostatně, co také čekat od písničky o chlápkovi, kterého hodlají usmažit na elektrickém křesle a on se holedbá, že se nebojí umřít…
Při novince Distant Sky se na projekci objevila zpěvačka Else Torp, jíž Cave přepustil část partu, volba to byla výtečná, protože klasicky školená Torp zpívá sice především barokní repertoár, ale stejně tak i soudobou klasiku – a právě kontrast s Caveovým temným hlasem vnesl do písně velké napětí.
Následovala další novinka Skeleton Tree, s varhanami a rozbolavělým textem, a po krátké pauze tři přídavky, při nichž Cave pozval na pódium fanoušky. Rozumně pak zařadil dvě starší známější písně: Weeping Song byla robustnější, vespod přitom zněly stále zneklidňující housle, v pistolnické lidovce Stagger Lee (z alba mordýřských písní Murder Ballads, 1996) jsme slyšeli krásně sekanou rytmiku, kdy po kadenci bicích znázorňující výstřely přišlo úplně pandemonium.
Závěr vynikajícího koncertu patřil písni Push the Sky Away, a zpívá-li v ní Cave „some people think it´s just rock 'n' roll,“ nemůžeme s ním než souhlasit: ano, Bad Seeds a to, co zažila O2 arena, je daleko víc, než jen „pouhý“ rokenrol…
