Všichni znají jejich hry nazpaměť, a přesto na ně pořád chodí. Divadlo pojmenované po fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi oslavilo tento týden půlstoletí od veřejné premiéry své první hry Akt. Výročí zastihlo soubor na severní Moravě, kde také dva cimrmanology – Zdeňka Svěráka a Petr Bruknera – vyzpovídala redaktorka Helena Dohnalová.
Zdeněk Svěrák: Divadlo Járy Cimrmana by mělo patřit pod ministerstvo zdravotnictví
Zdeněk Svěrák patří k zakladatelům Divadla Járy Cimrmana, patřil k těm, kteří si první povšimli geniality tohoto zneuznaného českého vynálezce. Je mimo jiné (spolu)autorem všech her.
Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem
Ve vašem divadle nejsou krásné herečky ani první milovníci, žádná velkolepá výprava a pořád hrajete ty stejné tituly. Diváci je dokonce umí zpaměti. Přesto jste vydrželi padesát let. Jak si to vysvětlujete?
Vysvětlujeme si to tak, že to je zázrak. Když se vidím v zrcadle nebo vidím ty kluky – my jsme dědkové. Že se na nás lidé vydrží dívat dvě hodiny, je jen zásluhou toho, že je to legrace. Humor je takový veliký dar a smích sám je takové blaho, že si kolikrát sám říkám, že bychom měli patřit pod ministerstvo zdravotnictví. Protože my sebe tím humorem udržujeme při životě a divákům život prodlužujeme.
Kdy jste si poprvé uvědomili, že se to povedlo?
Nám začínalo být podezřelé, že jsme neustále vyprodaní. Nestalo se, že bychom se v pokladně ptali, jestli je vyprodáno. A tak jsme si říkali: Ono to divadlo asi má úspěch. Zajímavé je, jak se to rozšiřovalo: divácká obec byla nejdříve pražská, studentská, intelektuální a postupem času jsme zasáhli – jak říkáme – všechny lidi, kteří dávali ve škole trochu pozor.
Všechen ten úspěch zní jako idyla. Bylo to tak vždycky?
Zošklivoval nám to minulý režim, který divadlo neměl rád a trpěl ho. Trestali nás tím, že nás pořád stěhovali nebo vyhazovali z místa. A my jsme si bláhově mysleli, že jsme v režimu takové světýlko ve tmě, a i když on padnul, že padneme s ním, že to světýlko už nebude vidět, protože se rozsvítí úplně všude. Ale ono se tak nestalo, pořád je příšeří, pořád mají lidé starosti, čili to divadlo potřebují a chodí do něj rádi.
Cimrman působí jako legrace, ale je v ní cítit i mollový podtón. Zamýšleli jste to tak?
Kolikrát jsme si s Láďou (Smoljakem) říkali, když jsme psali: Vždyť ono je to vlastně smutné. Cimrman tolik toužil dělat všechno dokonale a skoro nic se mu nepovedlo. Ano, má to tuhle notu.
Co bude s Cimrmanem a jeho divadlem dál?
Nikdo z nás neplánoval, že zemře – a tolik kluků už nás opustilo. Ale my tu káru táhneme dál, protože nás to baví. A to, že máme takovou diváckou obec, nás vede k tomu, že je správné ještě neodcházet.
Téměř od začátku je členem souboru Petr Brukner. Původním povoláním projektant byl podle svých slov v divadle nejprve „holkou pro všecko“, ale pak začal být obsazován i jako herec. Jeho první rolí byl student cimrmanologie v semináři ke hře Hospoda na mýtince.
Rozhovor s Petrem Bruknerem
Divadlo Járy Cimrmana se vyznačuje mimo jiné tím, že v něm nehrají profesionální herci. Jak jste se do souboru dostal vy?
Úplnou náhodou a tím, že jsem se oženil. Moje žena byla žačkou Ladislava Smoljaka, profesora fyziky a matematiky, a všichni jsme bydleli v Brandýse nad Labem. Jezdil jsem s Láďou Smoljakem autobusem do Prahy a jednou mi řekl, že kamarádi a on dělají divadlo, jestli bych tam nechtěl přijít dělat holku pro všecko. Přišli jsme se ženou oba, ona trhala lístky a já jsem byl kulisák, oponář, co bylo třeba. Nikdy jsem nemyslel, že vlezu i na jeviště.
Dá se říci, která role je vaše oblíbená?
Moje nejoblíbenější role byl Hlaváček ve Vraždě v salonním kupé, tu už mi vzali mladí kluci, protože už mi holt není těch jednadvacet. Ale velmi rád mám i hru, do které jsem naskočil, tedy Akt. V něm jsem přebral roli po Láďovi Smoljakovi. A velmi rád hraju Lijavec… Vlastně rád hraju všecko.
A na kterou hru nejlépe reagují diváci?
Myslím, že na všechny stejně. Známí mi kolikrát říkají: Prosím tě, nemohl bys mi sehnat lístky? A když se zeptám „na co“, řeknou: To je jedno.