Pražské zastupitelstvo přijalo usnesení, ve kterém odmítlo obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sloup strhli Pražané v roce 1918 jako symbol pobělohorského katolicismu a habsburského panovnického domu, Praha 1 v létě po dvacetiletí debat vydala stavební povolení k jeho obnově.
Praha odmítla návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí
Události, komentáře: Spor o Mariánský sloup, spor o dějiny (zdroj: ČT24)
Pražští zastupitelé se na svém večerním jednání zabývali peticí za obnovení památky, pod kterou bylo podepsáno více než 3000 lidí, a peticí proti obnově sloupu s více než 1000 podpisů. V následném usnesení uložili radě hlavního města učinit všechny právní kroky k rozvázání smluvních závazků a k odnětí souhlasu Prahy s umístěním sloupu na náměstí do konce letošního roku.
Zastupitel Lukáš Kaucký (ČSSD) řekl, že na základě usnesení hlavní město nepřijme jako dar kopii Mariánského sloupu, na které už dvacet let pracuje sochař Petr Váňa. Tímto krokem měl pokračovat postup, kdyby Praha schválila jeho obnovení.
„Vždy jsme se bránili zpolitizování a ideologizaci tohoto problému,“ reagoval na rozhodnutí pražského zastupitelstva místopředseda Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu Karel Kavička. „Za celou dobu (vyjednávání) jsme se setkali už s tolika okamžiky nadějí na zklamání, že jsme na odmítnutí připraveni. Obnovu Mariánského sloupu nebereme jako věc organizační nebo finanční, ale jako otázku vůle Boží.“
Hrdinství Pražanů, nebo symbol rekatolizace?
Téměř šestnáctimetrový sloup, na jehož vrcholu stála pozlacená socha Panny Marie, měl připomínat hrdinství řady obyvatel Prahy, kteří na sklonku třicetileté války v roce 1648 ubránili Staré a Nové Město pražské před Švédy. Před Staroměstskou radnicí byl vztyčený 26. září 1650 (jako jeden z prvních na území Čech) a posvěcení se dočkal o dva roky později za účasti císaře Ferdinanda III.
V tuzemské tradici ale Mariánský sloup daleko spíš než hrdinství Pražanů symbolizoval vše, co se Čechům příčilo na habsburské vládě. Barokní objekt korunovaný bohorodičkou stojící na hlavě okřídleného draka vyrostl v těsné blízkosti místa, kde kat Mydlář v roce 1621 popravil představitele českého stavovského odboje, umělecká demonstrace zbožnosti navíc připomínala pobělohorské obracení na katolickou víru, vyznání habsburského panovnického domu.
Záhy po vyhlášení nezávislého Československa, kritického jak k císařské dynastii, tak ke katolickému kléru, proto sloup zamířil k zemi – v listopadu 1918 ho coby symbol habsburské nadvlády strhl dav rozkurážených Pražanů.
obrázek
Popření republiky, nebo úcta k baroku?
O možném návratu Mariánského sloupu do centra metropole se vedou diskuse už dvacet let a současný stav byl zřejmě nejblíž tomu, aby se vedle objemného Husova pomníku barokní objekt znovu objevil, protože Praha 1 vydala v létě stavební povolení k jeho znovuvztyčení, proti čemuž se odvolalo několik subjektů a vznikly i zmiňované protichůdné petice.
„Znovupostavení Mariánského sloupu by znamenalo popření vývoje českých dějin,“ uváděla petice, která upozorňovala na to, že pád sloupu byl součástí kvasu při vzniku republiky. Umístění kopie odmítá také proto, že podle názoru odpůrců obnovy barokní památky nemůže být vytvořena její přesná kopie, protože se některé prvky nedochovaly.
Příznivci zdůrazňovali jiný rozměr postavení sloupu na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup označovali za symbol a vzpomínku na obránce Prahy za třicetileté války, významné umělecké dílo počínajícího barokního slohu, od kterého se odvíjelo barokní sochařství v Čechách, a jako duchovní artefakt. Podle petice by bylo vztyčení sloupu vedle pomníku Jana Husa symbolem usmíření.
A o smíru v Událostech, komentářích hovořila i Hana Tonzarová z Církve československé husitské, byť vztyčení sloupu odmítá. „V roce 2015 jsme deklarovali spolu s katolickou církví krok pokání a smíření. Necítíme se být protistranou, jenom nesouhlasíme s tím, aby byl na Staroměstském náměstí obnoven právě tento mariánský sloup. Vadí nám jeho několikasetletá tradice, protože byl vztyčen jako triumf Habsburků za podpory tehdejší římskokatolické církve.“