Galerie Rudolfinum ve čtvrtek otevřela výstavu jednoho z nejvýraznějších českých umělců Krištofa Kintery. Expozice, která je zároveň stou výstavou v dějinách slavné galerie, shrnuje posledních pět let jeho tvorby. Především však obrátila naruby samotný prostor Rudolfina. Některé sály se změnily k nepoznání. Kombinace drzosti a humoru může přivodit drobný šok nebo nečekanou svobodu.
Krištof Kintera rozboural Rudolfinum. A dobře udělal
Galerie Rudolfinum na pražském Alšově nábřeží patří bezpochyby mezi nejznámější a nejvlivnější kulturní instituce v Česku. Značnou zásluhu na tom má ředitel Petr Nedoma, který už od roku 1994, kdy se do paláce, kde sídlí také Česká filharmonie, vrátilo výtvarné umění, sází na velké výstavy, které se nebojí světového kontextu.
Zápas s budovou
Když Nedoma před časem zjistil, že jubilejní stá výstava připadá právě na Krištofa Kinteru, mohl oprávněně doufat, že vznikne něco neobyčejného. Kintera, který se narodil roku 1973, na uměleckou scénu vstoupil zhruba ve stejné době jako obnovená Galerie Rudolfinum v půlce devadesátých let. Několik roků působil v experimentální skupině Jednotka, která spojovala výtvarné umění, performance, scénografii a divadlo.
5 minut
Krištof Kintera obrátil Rudolfinum naruby
Postupně se prosadil jako sólový umělec, který zaujal svéráznými instalacemi a pohyblivými sochami, které spojují hloubku myšlenky a vtipnou hravost. Širší pozornost získal jako autor dvou oroginálních pražských pomníků. Pod Nuselským mostem zkroutil lampu pouličního osvětlení a věnoval ji sebevrahům, kteří zde ukončili svůj život. Na nábřeží Kapitána Jaroše pak instaloval kolo jedoucí do nebes, Bike to Heaven, na památku Jana Bouchala, zakladatele sdružení Auto*Mat a všech dalších cyklistů zabitých v dopravních nehodách.
V posledních letech vystavoval v Holandsku, Švýcarsku nebo Itálii. Od poslední velké domácí výstavy v pražské Městské knihovně mezitím uplynulo pět let. Svou tvorbu z té doby nyní shromáždil právě v Rudolfinu. Naštěstí však nejde o pouhé ohlédnutí za tím, co už stihl vystavit jinde v Evropě. Překážkou a zároveň výzvou se stala samotná stavba galerie.
GALERIE
Výstava Nervous Trees
Vznešené sály pompézní budovy Rudolfina mohou totiž vystavená díla pozvednout na novou úroveň, ale také je dokážou pohřbít coby muzeální nudu. Kintera se obával druhé možnosti, a protože nechtěl vytvořit uhlazenou, vousatou retrospektivu, řekl si, že budovu obrátí naruby. „Rozhodl jsem se Rudolfinum skoro zrušit,“ směje se.
Do vznosných sálů přestěhoval svůj ateliér, namontoval tam lešení, nahrnul polystyren a zakryl podlahy. „Rád bych upozornil na svoji slovutnou sbírku linoleí, kterou jsem pečlivě vytahoval z kontejnerů několik let a která zde našla krásné uplatnění.“
Úklidem se ztrácí živost
„Tušil jsem intuitivně, že kontrast bude pro výstavu dobré podloží. Teď, když jsem to dokončil, je zřejmé, že Rudolfinum je pro mé sochy a instalace dobré,“ uvažuje Kintera, který některé sály za asistence kurátora výstavy Davida Koreckého změnil k nepoznání. Místnost, která na něj působila nejtíživějším dojmem, přestavěl v kutilskou laboratoř.
„Vždycky jsem měl pocit, že konečnou instalací a úklidem výstavního sálu socha trochu ztrácí na své živosti,“ vysvětluje, proč se rozhodl přivést diváky doprostřed tvůrčího čurbesu. Zájem o proces tvorby zdůrazňuje také film Hands – Tools of Brain (Ruce – nástroje mozku), který je součástí výstavy. Zachycuje práci rukou, které v ateliéru vytváří a testují materiály a postupy, vyrábí a sestavují jednotlivé prvky budoucích soch a instalací.
Konstrukce, proces a proměny jsou znakem celé výstavy. Expozice začíná instalací v někdejší Masarykově pracovně, kde se jakoby zřítil obří lustr. „Neodolal jsem a vrátil se zase k práci se světly, nedalo mi to než ho nechat spadnout. Je to fatální gesto v místnosti historického významu,“ říká Kintera. Surrealistický manýrismus tím teprve začíná, protože lustr smutně bliká vedle hromady špinavého sněhu.
Podhoubí z kabelů
Absurdní kompozice je jen předehrou k tomu, co následuje. Další místnosti zaplňuje rozsáhlá instalace Postnaturalia, kterou Kintera společně s Richardem Wiesnerem a Rastislavem Juhásem více než rok skládal z elektroodpadu. Zhruba sto metrů čtverečních pokrývá umělá krajina nebo fantastický model apokalyptického města z vyřazených součástek.
Název instalace naznačuje, že tématem je zde příroda budoucnosti, která vyrůstá z lidské technologie. „Je to sediment naší doby, trochu model krajiny a také srovnání technologie a přírody. Vypadá to jako hromada bordelu, což je, ale také je to výsledek lidského snažení, vědeckého pokroku, touhy po zlepšení lidského života,“ uvažuje Kintera.
Téma spojení přírody a techniky se rozvíjí v další místnosti, která se transformovala na již zmíněnou dílnu. Vodiče připomínají nervovou soustavu živočichů nebo vlákna bylin, pořadače s herbáři doplňují vzorky umělých květin, vyrvané z útrob automobilů nebo tiskařských strojů. Zvědavý návštěvník může vylézt na improvizované lešení, kde expozice překvapivě jasně vysvětluje, o co se snaží.
„Jde mi to to, aby i desetileté dítě díky didaktickému vysvětlení pochopilo, že dochází ke srovnávání technologií a přírodních systémů, kořenových systémů a internetových sítí,“ říká umělec, ze kterého svítí nadšení pro objevy, které překračují omezené přihrádky vědy, umění a hry.
Elektrony hledají ducha
Kintera pracuje jako alchymista, který bere kousky hmoty, aby je proměnil v něco nového. Často stačí změnit úhel pohledu. Vytrhává materiál ze vztahů, ve kterých musí sloužit svému účelu, a nechává ho, aby mohl projevit vlastní, překvapivou estetiku. Podobně pracuje s prostorem galerie, která se před očima mění v dílnu, garáž, skladiště. Není třeba jen uctivě prohlížet vystavená díla, umělecký impuls může přijít odkudkoliv. Třeba z popelnice. A tvorba je zábavnější než hotové dílo.
Nervozitu považuji za důležitou součást života. Stejně jako stres je i nervozita součást přírody. Myslím si, že být trochu nervózní člověka utužuje.
Název výstavy Nervous Trees (Nervózní stromy) odkazuje k pohyblivým stromo-lidem, kteří rachotí po jedné z místností. „Může být strom nervózní? A může být nervózní počítač?“ ptá se Kintera. Ve věku vznikající umělé inteligence nepřekvapí, když je smazáván rozdíl mezi hmotou a duchem. Přesto zaujme, když se do hry vezme náboženský nebo mytologický rozměr. Muflon vzpínající se k nebi ze změti kabelů nese název Electrons Seeking Spirit (Elektrony hledají ducha). Méně nápadná, ale neméně uhrančivá je skupina klacků, které se modlí v rohu místnosti.
Malý výstavní sál je věnován další podobě Kinterovy práce v podobě obrazů. Rozhodně však nejde o klasická plátna, objekty mezi sochou, kresbou a omylem vznikají z umělé hmoty, žárovek, drátů nebo štětců. Sám autor tvrdí, že jde o „kresby světem“. Ve zcela primitivní poloze je jasně vidět, že materiál k umělecké tvorbě je prostě všude okolo.
Zabývám se zhmotňováním myšlenek. Říkejme tomu klidně sochy. A socha může být z kouře, ze světla, ze zvuku, z knih, ze starých lahví od piva nebo z peří.
Zároveň je třeba tvůrčímu týmu, který výstavu do prostor Rudolfina rozvrhnul, přiznat smysl pro drama, protože expozice graduje až do konce. Předposlední vrchol má podobu Jukeboxu, který se již představil v několika evropských zemích. Stojí na masivním piedestalu z polystyrenu a nabízí návštěvníkům, aby zaplavili místnost rachotem nebo hudbou podle svého gusta. „Pokrývá celou škálu toho, co může nabídnout zvuk. Od zvuku zvířat přes zpomalená barokní lamenta po kompilaci vyzvánění mobilních telefonů,“ popisuje umělec zvukovou sochu.
Nejlepší dílo není vidět
V poslední místnosti pak rachotí masivní věž, která vznikla navršením zhruba osmdesáti automatických praček. Stroje, které se spínají a zase utichají, mohou symbolizovat touhu po čistotě. A zároveň ironicky prezentují spotřebu, odpad a hluk, které se skrývají za všedním pohodlím. Nejde o přímočarý ekologický apel, Kintera nechce předělávat společnost, ale s chutí nastavuje zrcadlo. Pochyby zde rozhodně nepostrádají humor.
Nejde o to všechno pochopit, konec konců právě prostor pro nesmysl otevírá také prostor pro tvorbu a svobodu. Tváří v tvář absurditě je možné se alespoň smát. A nechat působit kouzlo nechtěného.
Nejlepší dílo výstavy stejně žádný z návštěvníků neuvidí. Když se totiž rozvibruje pyramida z praček, roztřesou se také mohutné lustry, které visí o patro níž na ředitelství filharmonie. „To je přece geniální instalace,“ neskrývá Kintera nakažlivé nadšení. Doufejme, že úřednice, kterým lustry tančí nad hlavami, mají podobný smysl pro humor.
Expozice nabízí doprovodný program, například komentované návštěvy s autorem nebo kurátorem výstavy. Další program pro děti i pro dospělé návštěvníky připravuje také prostor Artpark v přízemí Rudolfina. Výstava Nervous Trees potrvá do neděle 26. listopadu.
