Albem Co znamená vésti koně se nejspíše uzavírá vydávání nahrávek The Plastic People of the Universe, a to ve velkém stylu – deska totiž přináší novou nahrávku původního alba, ovšem za doprovodu Filharmonie Brno. Z koncertu pořídila záznam také Česká televize, přehrát si ho můžete v následujícím videu.
A hned úvodem můžeme konstatovat, že záznam koncertu v brněnském Sono Centru, který proběhl 17. listopadu 2015, nedělá ostudu ani samotné kapele, ani symfonickému orchestru, přičemž nesmíme opomenout jméno Michala Nejtka, který vše na základě původních nahrávek zaranžoval. A ještě jedno je nutné uvést: Plastici s tímto programem již vystupovali v roce 2014, poté se však kapela rozdělila a v Brně již hrála v jiném obsazení (a také filharmonii nedirigoval Marko Ivanović, ale Pavel Šnajdr) – logicky se tak obě provedení liší.
V každém případě se jaksi podvědomě nelze ubránit srovnávání „rockové“ a „symfonické“ verze, protentokrát si je však odpustíme a bereme symfonický projekt jako svébytný, ne pouhé šmrdlání smyčců za rockovou kapelou, jak tomu bohužel často bývá.
Plastici své čtvrté „studiové“ album (lze-li tak označit nahrávky vznikající v podmínkách utajení, a rozhodně ne v profesionálním studiu, ale – v případě tohoto alba – na chalupě Václava Havla) nahráli v roce 1981, a jak vzpomíná v bookletu bohužel již nežijící autor hudby Milan Hlavsa, vzdálili se právě zde nejvíce rockovému pojetí a přiblížili spíše soudobé vážné hudbě. Rozhodnutí spojit symfonický orchestr s kapelou tak má logiku.
Respekt k originálu
Úvodem první skladby Co znamená vésti koně slyšíme až osudové údery bubnu, předznamenávající text saxofonisty Vratislava Brabence – jeho zhudebněné básně tvoří celé album, autorem jediné textové výjimky je Pavel Zajíček. Opakující se Brabencova otázka „kdo povede koně příští neděli“ již jeho sedmdesátiletý hlas ještě více umocňuje, navozuje společně s celou básní atmosféru konce, zmaru: „tuto neděli bude posvícení (a zatýkání) / a pohřeb koně v neděli večer“. Vybaví se zničený venkov, Jasného Rodáci, pustota… a to vše ještě zdůrazněné lehce disonujícími smyčci v závěru, opakujícími úvodní motiv.
Smyčce vůbec jsou v aranži využívány velice citlivě, stejně jako plechy. Dalším kladem Nejtkova aranžmá je využívání dramatických kontrastů a respektování Hlavsova originálu. Třeba výrazný basový motiv ve skladbě Samson přebírají tuba společně s trombony, klavírem a spodními smyčci, v protihlasu s horními smyčci a dřevy, to vše zdobené perkusemi, výsledek pak je stejně hypnotický.
A podobně bychom mohli probírat i další skladby – již o tom byla zmínka, ale proč nepochválit Brabence ještě jednou: jeho skutečně šmirglový hlas přidává nahrávce až starozákonní ladění, a pokud jde o jeho básně, platí, co již bylo naznačeno. Album vrcholí skoro čtrnáctiminutovou skladbou Osip (Modlitba za Osipa Mandelštama), skutečnou panychidou za Stalinem zavražděného básníka, básní, v níž se pojí syrovost vidění s trpkým vyznáním a seznáním.
Chválit symfonický orchestr snad ani není třeba, ocenit ale musím perfektní souhru a také zvukové kvality nahrávky, kdy ani jedno z těles nepřehlušuje druhé. Pochvalu si také zaslouží Nejtkovo přiblížení struktury Hlavsových kompozic – zasvěcené, ne však nečitelně „odborné“, naopak vstřícné. Škoda jen, že podobná analýza neprovází všechna alba Plastiků z jejich „sebraných spisů“, kde by měla mít své nezpochybnitelné místo. A ještě něco: pěkně vypravené album je doplněno diskem nabízejícím obrazový záznam celého koncertu.
