Evropu jako chladné nepřátelské území vidí hlavní hrdina knihy s názvem Únava materiálu. Její autor Marek Šindelka, nositel Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery za prózu, v ní popisuje cestu dvou bratrů ze země ohrožené válkou. „Je to syrová zpráva o tom, co tito lidé zažívají,“ říká spisovatel v rozhovoru o své novince, kterou pokřtí 14. prosince v pražském prostoru Svět-Hub.
V kůži uprchlíka. Šindelka nechá čtenářům pocítit únavu materiálu
Rozhovor s Markem Šindelkou (zdroj: ČT24)
Únava materiálu je sice příběhem o imigraci, nicméně snaží se držet stranou diskuse o uprchlících, je to tak?
Snažil jsem se v ní nezaujímat žádný konkrétní názor. Mou snahou bylo zprostředkovat určitou až fyzickou situaci toho, co tito lidé prožívají. Kniha je velice syrová, tělesná, zabývá se jednoduchými věcmi, které si každý asi umí představit: to, že je člověku zima, že nemá, kde jíst. Hlavním hrdinou je třináctiletý kluk, který se snaží najít cestu ke svému staršímu bratrovi a celou cestu jen řeší, kde přespat, kde se najíst, kde sehnat telefon. Je to taková syrová zpráva o tom, co tito lidé zažívají.
Jaké prostředky může spisovatel využívat, když chce psát takovouto až dokumentární zprávu.
Možností je několik. Mohl bych samozřejmě dělat velké rešerše, mohl bych se sbalit, odjet někam na východ a tam sbírat spoustu materiálu. Já jsem tedy spoustu materiálu posbíral, ale ne tímhle způsobem a v jistém momentě jsem zjistil, že to asi nestačí, že druhou možností je pokusit se udělat to, co literatura jako taková nabízí, to znamená ponořit se do situace, využít text, který nabízí veškerý smyslový aparát, dokáže vtáhnout čtenáře za límec. Pokusit se tu situaci vystavět literárně tak, aby si ji člověk pokud možno prožil. Aby s hrdinou řešil každý den, každý krok.
Imigrace je momentálně velmi emotivní téma, nebojíte se, že byste mohl být nařčen z oportunismu?
Myslím si hlavně, že o tomto tématu je potřeba mluvit. Mluvit s citem. Mám pocit, že lidi strašně rozdělilo, aniž by se zamysleli nad základní situací - že někde na rakouské dálnici stojí kamion a v něm se udusí osmdesát lidí. Prostě tenhle strašný fakt, že ti lidé sem přichází a jsou vcelku v situaci, která je pochopitelná. A mě jistým způsobem rozčarovalo, jak se z tohoto tématu stalo určité intelektuální, ale i obecné hřiště, na kterém si spoustu lidí vyřizuje spoustu nevraživostí. Chtěl bych velice jednoduše vrátit zpátky svou knížkou k lidem, k jejich stavu, k základnímu strachu o úplně to nejzákladnější v životě.