Kdo to riskne a přihlásí se, může po Paříži, New Yorku, Římu či Tokiu skousnout další filmový, povídkový bedekr. Tentokrát o městě, kam se pravidelně vracel do hotelu Ambos Mundos (pokoj číslo 511) Ernest Hemingway a ve čtyřicátých letech tu váleli muzikanti z Buena Vista Social Clubu. Teď si tu můžete zatančit salsu (ve které se dnes již mambo, cha-cha a rumba prolíná s jazzem, rockem a R&B) a k tomu si nechat namíchat nejlepší mojito v Karibiku. A pak přejít Plaza de la Catedral a zamířit kolem bývalých koloniálních paláců k moři, za jehož obzorem, nějakých sto šedesát kilometrů severně, je cíl nočních plavců za svobodou, floridský Key West. Dobré místo vybral v roce 1515 španělský conquistador Diego Velázquez de Cuéllar pro založení tohoto města, jemuž se říká perla Antil nebo také Paříž Karibiku. Voní tu rum Cuba Libre, Piña Colada a skvělé doutníky Montecristo a Cohiba, údajně uválené na zpocených stehnech krásných mulatek.
Proč tomu naivně nevěřit, když prásk pak chutná líp. A žije tu téměř dva a půl milionů lidí, kteří zrovna dvakrát nikam nespěchají, pakliže ovšem nechtějí stihnout okružní jízdu Havanou, neshánějí vejce na objednaný dort nebo materiál na stavbu fontánky pro Panenku Marii tak jako oni. Obyčejní hrdinové malých příběhů, které se takhle nějak klidně mohly skutečně stát…
A právě mezi ně míří sedm filmových miniatur, které hodil na papír kubánský spisovatel Leonardo Pandura Fuentes a poté natočilo sedm hodně odlišných režisérů. Mezi nimi je i jeden docela známý herec (Benicio Del Toro) nebo kontroverzní, mládeži nepřístupný provokatér (Gaspar Noé). Skoro to vypadá, že si domluvili něco jako happening v Karibiku, což není zas až tak špatný a už vůbec ne nepříjemný nápad, a rozhodli se San Cristóbal de la Habana alias Havanu natočit jako město mnoha tváří, nálad, příběhů a letmých dotyků, zdánlivě všedních, nepodstatných a zároveň neopakovatelných, jako je kšiltovka darovaná transvestitovi. Je zřejmé, že tvůrce až tolik nezajímá vystajlovaná a nablýskaná tvář Havany, kterou nabízí třeba luxusní čtvrť Miramar, ale spíš ta, která má patinu starého města s jeho koloniálními kořeny, revolucí, jež vedla nikam (a na ulicích po ní vznikla unikátní symbióza obstarožních žigulíků a půl století starých amerických křižníků silnic) a současnou neukotveností, která zas nikomu, kdo se v ní potácí, žíly netrhá.
Týden mezi odlivem a hotelem Nacional
Pondělí: El YUMA (r. Benicio del Toro, *1967)
Držitel Oscara zaTraffic lehkou rukou režíruje poletování amerického mladíka Teddyho v netradiční bezstarostné jízdě horkou a roztančenou havanskou nocí, kde se může stát cokoli. Kámoš taxikář ho sice pozval na domácí jídlo a obstaral holky, z nichž ta, která připadla na něj, vskutku příliš krásy nepobrala. A tak vyjel po atraktivní kůži podle svého gusta, parádně si naběhl a elegantně to zvládl. Slušný prolog, který nastoluje atmosféru i očekávání, co přijde dál…
Úterý: JAM SESSION (r. Pablo Trapero, *1971)
Režisér, střihač a producent Pablo Trapero sice studoval v Buenos Aires architekturu, ale pak v roce 1999 natočil na šestnáctku Svět jeřábů, okouzlil dramaturgie a poroty filmových festivalů – a bylo vymalováno! Jako latinskoamerický tvůrce má k Havaně blízko a rozhodl se do ní v tomto případě přivést nespoutaný živel jménem Kusturica, který je latentně pod parou a přebírá tu cenu na filmovém festivalu. To chápe jako opruz až do chvíle, kdy ho jeho řidič Alberto místo na oficiální večeři zaveze na místní jam session. Ten zážitek ho probral a tak teď spolu sedí na břehu moře, nad jehož vlnami se tiše nese pláč Albertovy geniální trubky, který Kusturica sdílí, protože mu rozumí. Atmosféra houstne, očekávání se prohlubuje.
Středa: CECILIINO POKUŠENÍ (r. Julio Medem, *1958)
Španělský režisér a scenárista Julio Medem vystudoval pro změnu medicínu, ale daleko více ho přitahovaly autorské filmy, magický realismus a zvídavé hroužení do lidských vztahů. Třeba takových, v jakých uvízla jeho sympatická hrdinka, talentovaná zpěvačka Cecilia, pro níž je Havana jen přestupní stanice. Ale musí tu najít své místo na přeponách milostného trojúhelníku, kde je třeba volit mezi slibnou kariérou ve Španělsku a ilegální plavbou se svým kubánským klukem na voru do Miami. Po vylaďování atmosféry přichází rozehrávka, která znamená vstup do skutečného příběhu (a to je pořád dobře i když je to ostrý střih do zcela jiné a místy hypertroficky melodramatické roviny).
Čtvrtek: DENÍK ZAČÁTEČNÍKA (r. Elia Suleiman, *1960)
Palestinský režisér, herec, scenárista a producent, který otevřeně přiznává, že ví o Kubě kulovku, a ani když ho protáhli Havanou, nezískal k ní žádný osobní vztah. S touhle výbavou ale odvážně kývl na účast v tomto týmovém projektu a podařilo se mu ho slušně přibrzdit artově stylizovaným čekáním palestinského novináře na interview s významnou kubánskou osobností. Již z námětu muselo být patrné, že tady se s dějem moc nerozšoupneme, ale o to více je třeba hodnotit odvahu, s níž si v tomhle svém málomluvném příspěvku zahrál ústřední (a v podstatě jedinou roli). Vsuvka, která jako by sem vůbec nepatřila, oscilující mezi režisérovou oblíbenou burleskou a úvodem k něčemu zásadnímu, co ovšem stále nějak nepřichází.
Pátek: RITUÁL (r. Gaspar Noé, *1963)
Tvůrce kontroverzního Zvráceného (který dokázal jednou brutální sekvencí od análního sexu odvrátit i jeho skalní vyznavače) přiznává, že ho na Kubě nejvíce přitahovaly zprávy o místních krasavicích a také pod povrchem dřímající africké kořeny. Vznikla z toho trochu samoúčelná exhibice jedné afrokubánské dívky, ze které mohla být pohodová lesba, kdyby se její rodiče nerozhodli očistit její mysl a tělo osvobozujícím rituálem. V hlavní roli tohoto (naštěstí poměrně krátkého) kamerového cvičení je šaman a dívka a celé působí jako něco vystřiženého z úplně jiného filmu (který by bylo možná zajímavé vidět celý).
Sobota: HOŘKOSLADKÝ (r. Juan Carlos Tabío, *1943)
Tenhle režisér, jehož zřejmě nejvíce proslavily Jahody a čokoláda (nominované na Oscara za nejlepší zahraniční film) se v Havaně narodil. A na jeho minipříběhu psycholožky Mirty (která si přivydělává výrobou sladkostí) a jejího ušoupaného manžela Daniela, bývalého plukovníka, který tajně chlastá (a má pro to určitě řadu důvodů), je to znát! Jejich životy jsou bezvýchodně ukotveny v aktuální kubánské realitě, která má odér laciného chlastu a upachtěné vůle alespoň nějak důstojně přežít. Pokus o propojení s příběhem Cecilie (z níž se překvapivě vyklube jejich dcera) kupodivu docela vychází, vor do Miami s uprchlíky odplouvá – a vy máte pocit, že jste se právě vrátili do autentického kubánského reálu.
Neděle: FONTÁNA (r. Laurent Cantet, *1961)
Držitel Zlaté palmy z Cannes (za snímek Mezi zdmi) tu potvrzuje, že má rád (nepochybně částečně řízenou) improvizaci a hlavně spontánní práci s neherci. A těch se v tomhle příběhu obstarožní, ale stále energické Marthy, jež měla vidění, na základě kterého rezolutně organizuje v bytě stavbu fontány, spojenou s obřadem pro Pannu Marii, objeví celá řada. Včetně těch, kteří se mihli předchozími epizodami a Mirtina dortu z té předchozí. Je to jasné, jsme ve finále, které má být zřejmě o neutuchající naději, schopnosti se spojit a společně se vyrovnat s problémy (když se nevyspárovalo, použije se igelit, když neteče voda, skočí se s kýbly pro mořskou, protože Panenka Maria není fajnovka, která by to neustála).
Vlastně tak docela radostně…
… mile a neokázale působí tahle smířlivá závěrečná alegorie. Martha ve zlatých šatech to dokázala, Panna Maria dostala, co (údajně) chtěla, nad igelitovým dnem fontány plavou barevné rybky - a všechno je, jak má být.
Jen celkový dojem je poněkud rozpačitý, neboť nevyrovnané segmenty, jimž scenárista Leonardo Pandura nedokázal vtisknout potřebný leitmotiv a řád, se prostě nespojily a 7 dní v Havaně tak není solitérní pobyt s jasnou vizí, ale spíše těkavé přebíhání mezi slušnou atmosférou a dobře vybuzenými pocity, za kterými již ale není nic výraznějšího, co by je ukotvilo a propojilo (platonické pokusy v závěru nelze počítat).
Sedm vcelku zajímavých režisérů prostě přijelo do Karibiku a na nějaký čas se usadilo v Havaně. Dali si Daiquiri, přijeli, uviděli, natočili a bez vážnějších ambicí na nějaké výraznější vítězství zase tiše vysmahli. Zůstal po nich barvitý slepenec, který neuráží, ani neohromí. Ale možná, že opravdu vědomě nechtěli nic velkého a tmelícího, možná, že vskutku vsadili na to, že předvedou jen jeden obyčejný týden kubánské metropole, který jen tak prošumí jako voda na pláži při odlivu. Jestliže je to tak, pak se jim to docela podařilo. Nemůžu si pomoci, ale pořád si myslím, že si tohle město přece jen zasloužilo o něco víc.
7 DÍAS EN LA HABANA
Francie/Španělsko/Kuba 2012, 129 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Benicio del Toro, Pablo Trapero, Julio Medem, Elia Suleiman, Gaspar Noé, Juan Carlos Tabío, Laurent Cantet. Scénář: Leonardo Pandura. Kamera: Daniel Aranyó.
Hrají: Josh Hutcherson (Teddy Atkins), Melissa Riverová (Linda), Daniel Brühl, Emir Kusturica, Elia Suleiman, Jorge Perugorría, Mirtha Ibarraová, Nathalia Amoreová.
