Philippe je nechutně bohatý a nevyléčitelně, téměř totálně (od hlavy dolů) ochrnutý kvadruplegik, který miluje rychlou jízdu v Masserati Quattroporte GTS S, moderní umění, paragliding mezi alpskými štíty, platonické dopisování s neznámou z Dunkerku a čas od času i jemné mnutí uštních boltců, jež mu přináší erotické vzrušení, projevující se tím, že zčervená v obličeji. Aby mohl přežívat a sem tam naplňovat tyhle radosti svého uzemněného života, potřebuje pečovatele, na kterého právě v jeho luxusním pařížském sídle probíhá konkurs. Driss je dobře stavěný rozverně rozevlátý černý imigrant, který se s ničím moc nemaže, právě ho pustili z basy, kde seděl za nějakou prkotinu, což je mezi jeho kámoši z pouličního gangu rutinní záležitost (takže vyměnil erární tepláky za své obligátní). A teď netrpělivě přešlapuje mezi ušlechtile se tvářícími adepty na místo pečovatele, protože mu nejde o flek, ale o potvrzení, že se o něj ucházel, aby mohl uplatnit nárok na podporu (což je evidentně jediný legální zdroj jeho obživy). Myslíte si, že se tihle dva představitelé tak zásadně rozdílných světů mohou dát dohromady? To si pište, že ano!
S kým jiným by totiž mohl Philippe kalit v nadupaném masserati dvoustovkou pařížskými ulicemi, kdo jiný by se s ním takhle neuctivě nepáral a tak neokázale nekašlal na jeho těžké postižení, že na ně pak dokáže i on sám zapomenout? A kdo jiný by mu dával šluka z vlastního cigára, přitáhl holky, aby ho ďábelsky vytahaly za uši a přivedly do erotického transu, a donutil pozvat psavou Eleonore z Dunkerku na rande do Paříže?
Tak se Philippe a Driss potkali a vzájemně si změnili své životy, protože se vlastně oba tak nějak potřebovali. Zpočátku měl sice Driss problém s natahováním gumových punčoch na Philippovy bezvládné nohy (a zdaleka ještě nedozrál pro hygienickou práci v gumových rukavicích, které diváci naštěstí zůstanou ušetřeni). Ale postupně si přivykne na tohoto podivného muže, z něhož zbyla jen živá a sympatická hlava na mrtvém těle, a začne Philippovi kecat do nákupu obrazů, zahánět jeho noční můry a rozjíždět zaprdlé narozeniny s rodinou, která stejně jen čeká na jeho smrt a peníze. A také musí svádět jeho lesbickou sekretářku (jejíž orientaci posléze vezme na vědomí s ulehčením, neboť vysvětluje, proč ho nepochopitelně odmítala) – a Philippovu platonickou korespondenci s Dunkerkem je třeba nasměrovat na první rande. To sice dvakrát nedopadne, ale jak správně tušíte, možná zadělá na romantické finále s výhledem na nekonečný oceán, který tomuhle všemu všeobsažně rozumí.
- Nedotknutelní / François Cluzet, Omar Sy zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/37/3651/365040.jpg
- Nedotknutelní zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/37/3651/365038.jpg
- Nedotknutelní / François Cluzet zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/37/3651/365036.jpg
- Nedotknutelní / Omar Sy zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/37/3651/365035.jpg
Hodně toho musí Driss stihnout a pěkně se ohánět na to, že do děje vstoupil jako pouliční povaleč a flákač, jehož jediný cílevědomý pohyb byl ten po šikmé ploše.
„A teď to nechte na mně!“
Filmy s tematikou postižených a handicapovaných tu byly, jsou a budou. A většinou patří k těm, které vyvolávají pozornost a emocionální zaujetí diváků a slušné kritiky zjihlých (byť jinak citově okoralých) recenzentů. Svým způsobem to možná všechno začaly Zrůdy Teda Browninga z roku 1932, ve své době kontroverzní snímek, který šéf studia, velký mogul Louis B. Mayer, dal pro jistotu k ledu.
Nezřídka je síla takto tematizovaných opusů umocňována tím, že se jedná o skutečné životní příběhy. Tak je tomu v případě autobiografie irského spisovatele Christyho Browna, ztělesněného brilantním Danielem Day-Lewisem, ve snímku Moje levá noha, životopisného dramatu bývalého šéfeditora Elle ve snímku Skafandr a motýl, osudové cesty muže, který třicet let nehybně naslouchal Hlasu moře a bojoval za své právo důstojně zemřít, či neuvěřitelné story prvního Evropana postiženého Dawnovým syndromem, který vystudoval univerzitu, což zachycuje španělský film s lakonickým názvem Já taky. Dawnova choroba ostatně hraje hlavní roli i ve francouzsko-belgické koprodukci Osmý den a je ve filmovém ztvárnění možná hned těsně za autismem, který nám neuvěřitelně přiblížil Raymond Dustina Hoffmana v Rain Manovi či devítiletý chlapec, kterého chrání Bruce Willis před americkou zpravodajskou službou v akčním thrilleru Mercury.
A pak jsou tu také poznamenaní váleční veteráni z Vietnamu, kteří se snaží zvládnout svůj Návrat domů tak jako Jon Voight či vyrovnat se se svým ochrnutím podobně jako Tom Cruise alias Ron Kovic v protiválečné obžalobě Narozen 4. července. A v těsném závěsu za nimi mentálně postižení bojující o právo na své dítě (Jmenuji se Sam), úporáci, kteří nikdy nevzdají svůj boj o důstojný domov pro invalidy (Uvnitř tančím) či samorosti jako po autonehodě paralyzovaný Geirr, který vás uzemní svým Kurzem negativního myšlení. Zdá se, jako by (téměř) všechno k tomuto tématu bylo už někdy nějak vysloveno - a pak na filmové plátno vtrhli dva stejně sympatičtí jako kontrastní Nedotknutelní a je znovu vyprodáno…
„Vy jste na tragédie zvyklej - já ne!“
Natočit film o těžce postiženém člověku není rozhodně sázka na jistotu. K řadě úskalí, která se tvůrcům tohoto subžánru podbízivě nabízejí, patří příliš velký akcent na slzopudný sentiment, melodramatický kýč, patetická klišé, heroická gesta či upocené tlačení na pilu soucítění a porozumění střídané někdy na opačném pólu nedůstojným, primitivním a dehonestujícím žertováním. Natočit film o postiženém člověku, u kterého se budete usmívat a nepřipadat si přitom zároveň blbě, trapně a nepatřičně, se nepovede často. Ale tentokrát se to stalo a učinilo z Nedotknutelných (s tím názvem mám pořád malinko potíž, zřejmě proto, že mu ne zcela dobře rozumím) trhák, na nějž ve Francii zašlo rekordních dvacet milionů diváků a který celosvětově vydělal stejně rekordních téměř 320 milionů dolarů, což z něj činí jeden z komerčně nejúspěšnějších francouzských snímků všech dob.
Jeho tvůrci byli údajně inspirováni skutečným příběhem jistého obchodníka s vínem Philippa Pozzo di Borga. Vazba na realitu, na skutečně takto nějak odžitý osud, se v tomto žánru docela počítá, i když si dovedu představit, že v tomto případě může být hodně volná. Režijní a scenáristický tandem Olivier Nakache – Eric Toledano (o kterých jsme dosud příliš, vlastně vůbec nic, neslyšeli) zvládl dokonale několik základních kroků, možná proto, že z nich nedělal zas tak velkou vědu. Stručně řečeno, vybrali si vážné a svým způsobem těžké a neveselé téma a rozhodli se ho transponovat do odlehčené až komediální polohy ve stylu „i osobní tragédii lze prožívat s nadhledem“. Dokázali vybalancovat obě jeho roviny tak, že neurážejí dobrý vkus (byť sem tam se ocitnou i na lacinější hraně) a geniálně sestavili ústřední půvabně kontrastní herecké duo, jehož fungující chemii tvrdí zkušenost Françoise Cluzeta (který jako by si vypůjčil auru od Dustina Hoffmana) a těžkotonážní charisma začátečníka Omara Sya (který připravil Jeana Dujardina z The Artist o Césara za loňský rok).
A to je všechno! V pravou chvíli se strefili do pocitů a vkusu filmových diváků, kterým nabízejí relaxaci a nikoli katarzi, to, čemu se říká „feel good drama“, kombinované s „buddy movie“, snímek, který je daleko spíše zábavou nežli spirituálně nasycenou a psychologicky propracovanou artovou chuťovkou. Říkám to proto, abyste na Nedotknutelné nešli s mylným očekáváním – protože zajít byste na tenhle výjimečný malý velký snímek rozhodně měli. Navzdory tomu, že je nejen vybalancovaný, ale do jisté (značné) míry i vykalkulovaný, místy poněkud pohádkově přefabulovaný a při bezstarostném sledování vyvolává i lehce znejisťující pocit, že bude přece jen docela zásadní rozdíl v životním stylu a možnostech bohatého a chudého kvadruplegika. Na druhé straně tu ale (bez ohledu na výši renty či penze) jde o takové ty základní věci, které činí náš život lepším a na něž často zapomínáme.
Možná nejvíce ze všeho jsou tak Nedotknutelní o tom, jak je důležité, aby vám na někom záleželo, a zároveň jste dokázali uvěřit, že někomu záleží i na vás. Že jste tu pro někoho a že je tu někdo pro vás. Že jsme tu pro sebe navzájem. A že když budete mít velkou kliku a něco takového vás někdy v životě potká, bude to pro vás zásadní a „nedotknutelné“ – čímž onen připomínaný, divný název filmu přece jen nakonec nabývá svého konkrétního obsahu.
INTOUCHABLES. Francie 2011, 112 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie a scénář: Olivier Nakache, Eric Toledano. Kamera: Mathieu Vadepied. Hudba: Ludovico Ainaudi. Hrají: François Cluzet (Philippe), Omar Sy (Driss), Anne Le Nyová (Yvonne), Andrey Fleurotová (Magalie), Clotilde Molletová (Marcelle), Christian Ameri (Albert). V kinech od 7. června 2012.
