Sochařská tvorba padesátých let, potažmo inflace pomníků Josifa Vissarionoviče Stalina a českých komunistů, zprotivila realistické sochařství. V Událostech, komentářích to prohlásil historik architektury Zdeněk Lukeš, podle kterého i díky tomu mohl do českého veřejného prostoru vstoupit hravější tvůrčí projev, jako je například nedávno odhalená socha Jošta Lucemburského od Jaroslava Róny.
Diskusi o soše coby uměleckém díle ve veřejném prostoru rámuje dočasný návrat fronty na maso – gigantického žulového pomníku sovětského vůdce Josifa Stalina od sochaře Otakara Švece, který stál v letech 1955-1962 na pražské Letné. V těchto dnech se na svah nad Vltavou vrátil v podobě torza, aby posloužil ČT jako nezbytná kulisa pro natáčení Švecova životopisného filmu.
„Stalin a Gottwaldové byli lidem tak protivní, že když v šedesátých letech nastalo uvolnění, pojali sochaři další pomníky jako grotesku,“ říká v souvislosti s uměleckými důsledky poválečné tvorby socialistického realismu historik architektury Zdeněk Lukeš. „Kurt Gebauer začal dělat trpaslíky, Karel Nepraš tak pojal Haškův pomník na Žižkově,“ dodává s odkazem na žižkovský pomník, u kterého veze Haškovu bustu stůl proměněný v koně.
„Má to určitou monumentalitu, protože socha musí být patřičně velká, aby se v městě neztrácela, aby vytvořila nový monument, a současně je to socha, kde se už nejedná o opravdové realistické zpodobnění figury, ale je tam určitá nadsázka. Je to cesta, kterou se vydává stále víc sochařů,“ dodává Lukeš a jako příklad uvádí i dva pomníky od Jaroslava Róny: pražskou sochu spisovatele Franze Kafky, který si (s odkazem na jednu z jeho povídek) osedlal oblek, a jezdeckou sochu Jošta Lucemburského, kterou před několika měsíci odhalili v Brně.
