Filmový festival Crossing Europe v rakouském Linci, který končí v pondělí 25. dubna, věnoval i letos ve svém 13. ročníku velkou pozornost tomu, co přinesly jednotlivé, nejen středoevropské kinematografie. Z Česka zaujal výběrovou komisi česko-slovenský film Já, Olga Hepnarová, slovensko-česká koprodukce Eva Nová a především dílo dokumentaristky Heleny Třeštíkové, jež měla v Linci kompletní retrospektivu a vedla tu master class. Právě silný důraz na lidské vztahy v uvedených filmech je to, co zajímá středoevropské diváky.
Samozřejmě, politickým vrcholem festivalových filmů byla uprchlická krize, ale místní publikum přece jenom oslovily nejvíc filmy o současných lidských vztazích. Hlavní část publika v rakouském univerzitním městě na Dunaji totiž tvoří studenti vysokých škol a pro ně není ani tak důležité, jak pronikají uprchlíci do Evropy, ale jak ovlivňují jejich životy nechtěná těhotenství nebo pohlavní orientace.
Řekni mi, řekni, kde je můj milý
V belgickém filmu Obránce (Keeper, režie Guillaume Senez) je patnáctiletý pár středoškoláků konfrontován s otěhotněním partnerky. Partner ze začátku myšlenku na dítě odmítá, ale nakonec je to on, kdo si chce dítě nechat a neodvažuje se ho svěřit do náhradní rodiny. Film Obránce je v současné době hitem belgických kin.
Další oblíbený festivalový film má podobné téma. Jde o belgicko-francouzský film Baden Baden (režie Rachel Langová). Hlavní hrdince je 26 let, nemá peníze ani stálého partnera a její sexuální život tvoří jen nahodilé vztahy. A zrovna tak jako patnáctiletá dívka neví, co s životem. Když přijde do jiného stavu, chce si plod nechat vzít.
Do třetice se favorizovaným filmem stal britsko-francouzský film Odjezd (Departure, režie Andrew Steggall), jehož název symbolizuje mnohem víc než jen prodej letního francouzského sídla a rozpadající se manželství britského páru. Matka se synem připravují dům na prodej a syn objevuje svou náklonnost k chlapci odvedle.
Jeho dětské strachy sice pomalu odcházejí, ale silně pocitový film předznamenává, že citliví lidé to v životě jednoduché nemají a mít nebudou. V závěru zazní česky árie z Dvořákovy Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém v podání Gabriely Beňačkové a slova „řekni mi, řekni, kde je můj milý“ jako by charakterizovala pocity dnešních mladých lidí vystavených množství podnětů. V konečném efektu mnoho cest, možností a impulsů vede k chaosu v hlavách mladých lidí a ke ztrátě orientace v životě.
Možná nejmarkantněji vyjádřil situaci mladých lidí střední Evropy dneška gruzínsko-německý dokument o potřebách a zájmech skateboardistů Když se země zdá lehká (Rotsa Dedamitsa Msubukia, režie Salome Machaidze, Tamuna Karumidze a David Meskhi).
Film pojednává o sedmi mladých lidech, kteří tráví volný čas ježděním po plochách bývalých sovětských monumentů v Tbilisi. Podobně jako hrdinové ostatních filmů se nezabývají politikou, nemají žádné velké cíle, chtějí mít kde bydlet, chtějí práci, chtějí poslouchat rockovou muziku a mít aspoň trochu svobody. U mladých Gruzínců je navíc zajímavé, že si idealizují bývalý Sovětský svaz, který nepřál ani rocku, ani svobodě.
Stále stejné chyby
Diváky tedy jednoznačně nejvíce zajímá to, čím sami žijí. Každodenní přátelství, případně návody na život. I ve velmi rafinované globální společnosti se ukazuje, že žádné takové návody nejsou, že hrdinové filmů opakují stále stejné chyby, jako je opakujeme my. Že dokonce i bývalou totalitu vidíme někdy růžovými brýlemi. Shodou okolností v době festivalu procházela ulicemi Lince demonstrace komunistů s bojovými hesly proti kapitalismu a vykořisťování, v níž bylo vidět mnoho mladých tváří.
Samozřejmě bylo mediálně viditelnější hlavní politické téma festivalových filmů dnešní doby. To znamená filmy o uprchlících. Například o těch z Afriky, co putují do Maroka a snaží se riskantním způsobem dostat do španělské enklávy Melilla, která sice leží na africkém kontinentu, ale platí tam už evropské zákony. Tyto filmy byly možná nejvíc viditelné, politicky důležité, nicméně běžné festivalové publikum zajímají nejvíc běžné lidské příběhy a životní podmínky. Protože v majoritní filmové produkci s převahou žánrových filmů takové příběhy chybějí, právě na festivalech jako je přehlídka Crossing Europe je publikum ochotno hledat nuance lidských vztahů a věnovat se situaci obyčejných lidí.
