Nechápu lidi a oni nechápou mě, stěžovala si vražedkyně Olga Hepnarová. Ani celovečerní filmový debut Tomáše Weinreba a Petra Kazdy se jí nesnaží porozumět, natož její (zlo)činy obhajovat, je spíše studií outsiderství bez jednoznačných závěrů. Odstup pozorování ale paradoxně přitahuje divácké emoce.
Recenze: Acta non verba. Motto Olgy Hepnarové platí i pro film o ní
Olga Hepnarová byla poslední popravenou ženou v Československu. Jako dvaadvacetiletá najela v roce 1973 úmyslně nákladním automobilem na tramvajovou zastávku a usmrtila osm lidí. Chtěla se tak pomstít společnosti za ponižování a týrání, jemuž prý byla vystavena. Za svůj čin požadovala trest smrti.
Outsiderství bez návodu
Tomáš Weinreb a Petr Kazda, rovným dílem scenáristé a režiséři filmu, nepřeměnili Hepnarové příběh v efektní drama, jež by ji představilo jako nesporné monstrum. Byť by to byla cesta divácky vděčnější. Postavu Hepnarové „vrátili“ na plátno v esenci jejího outsiderství.
GALERIE
Já, Olga Hepnarová
Mohla si za něj sama? Zapříčinily její chování podceněné psychické problémy? Leží vina na „bestialitě“ společnosti? Na rodině? Snímek žádný širší kontext nepodává – neulehčuje divákovi nic návodností hudby (s výjimkou hudby přímo ve scéně zcela chybí), doby (styl oblečení a neútěšnost budov zasazuje děj do času, ale ne do přímého odkazu na tehdejší režim), barvy (snímek je černobílý) ani náhledem „do hlav“ jiných postav.
„Olgastředný“ film
Film je „sebestředný“ jako jeho název – Já, Olga Hepnarová. Slova převzatá z dopisu, jejž Hepnarová rozeslala těsně před svým činem redakcím a v němž osvětluje důvody, které ji k němu vedly. Přesněji „olgastředný“ – nedozvíme se nic, co se neodehrává v přítomnosti hrdinky, s výjimkou působivé závěrečné scény, kdy rodina v době Olžiny popravy usedá k obědu.
Tvůrci skládají téměř dokumentární fragmenty z života Hepnarové: pokus o sebevraždu, pobyt na psychiatrické klinice, problémy v práci, vztahy s rodinou, onen tragický okamžik, soudní proces. Polská herečka Michalina Olszańska Olgu zpodobnila jako fyzicky křehkou dívku se zvláštním držením těla a podivným výrazem, která pracuje v mužské profesi, trpí iritující sebelítostí a považuje se za oběť (a možná jí i je). Drženou (i sama sebou) v izolaci, společně se svou osamělostí a nenávistí.
V izolaci
Pocit izolace se odráží i ve vnímání dění – hovor ostatních zní jako nesrozumitelný šum, z něhož je vyloučena, lidé, kteří s ní komunikují, často stojí mimo záběr nebo jsou odděleni nějakou překážkou či alespoň obrannou cigaretovou clonou. Více se Olga otevře pouze při lesbickém vztahu se svou kolegyní (Marika Šoposká), ač četnost a explicitnost sexuálních scén by mohla být mírnější, a po svém činu při promluvách před soudem nebo s psychiatrem.
Tvůrci při přípravě filmu pečlivě vážili slova. Jednoduchost a působivost scén (vedle přesvědčivé představitelky Olgy si pozornost zaslouží Klára Melíšková v roli její matky, odtažité, ale ne bez citů) provází střídmé dialogy, případně rozvitější myšlenkové monology, vypůjčené ze skutečných dopisů Olgy Hepnarové nebo zápisu jejího soudního procesu.
Klára Melíšková, Michalina Olszańska
Acta non verba - činy, ne slova, napsala do svého dopisu na rozloučenou, než vjela na Strossmayerově náměstí do lidí. To platí i pro film o ní – to, co sděluje, nesděluje slovy.
Do kin vstoupí snímek Já, Olga Hepnarová 24. března, o týden dříve jej uvede pražský Febiofest.