Recenze: Mustang veze pět panen překážkovým během za svobodou

Pět sester na prahu dospělosti, které ztratily své rodiče a teď, kvůli nevinnému dovádění u jezera, možná ztratí i svoji čest. A tímto zároveň i „kvalifikaci“ pro roli nevěst, které musí být v těchto zeměpisných šířkách bezpodmínečně virgo intacta neboli nedotknuté panny. Mustang je autentický film o tom, jak se žije islámským dívkám v konzervativní vesnici na severu Turecka, kde se zastavil čas a chcípl pes – a ony nechtějí dopadnout jako on.

V roce 1999 natočila dcera slavného otce Sofia Coppola s citem a empatií svůj celovečerní debut, mysteriózní i romantický, depresivní i poetický, ale hlavně znepokojující snímek Smrt panen, vyprávějící o divné rodině, pěti dcerách a ceně, která se někdy musí zaplatit za nevinnost.

O iluzorní zvrhlosti a nemravné morálce

V roce 2015 odrežírovala svůj rovněž celovečerní debut Mustang o autoritativní morálce a komplikovaném dospívání jen o sedm let mladší rodačka z Ankary Deniz Gamze Ergüvenová, která své vlastní dospívání pro jistotu prožívala v USA a ve Francii. Téměř stejné výchozí schéma transponovala do současných tureckých reálií, a byť v mnohých může vzbuzovat pocit, že se dopustila remaku, projektovala do něj svoji vlastní odžitou zkušenost a vyslovila se k obdobnému tématu výrazně za sebe a po svém.

Mustang (2015, režie: Deniz Gamze Ergüvenová)
Zdroj: Artcam

Čekal jsem něco jako částečně proklamativní a částečně ubulený a propagandistický etnografický gender, který má udělat správnou díru do hlavy. A mile překvapen jsem sledoval, jak se v příjemně uvolněném artovém stylu odvíjí příběh pěti sester, sirotků, vychovávaných babičkou a strejdou, takto zaprdlými tradicionalisty, kteří jim na základě dětské plážové epizody přichystají téměř středověké domácí vězení, obehnané narychlo instalovanými mřížemi a páchnoucí patriarchálním fundamentalismem, rodinou vnucenými sňatky a incestem.

Jenomže tahle existenciální deka má i své kontrastně úsměvné a odlehčené polohy a hlavně jí (v kontextu s názvem filmu) prolíná symbol mustanga s vlající hřívou, který je metaforou houževnatosti, odolnosti – a svobody.

Drsné i úsměvné

Režisérka (a scenáristka) Deniz Gamze Ergüvenová na sebe tímto debutem, přinášejícím emancipovaný ženský pohled na život v nesvobodě a útlaku, hodně hlasitě upozornila. Komponuje ho jako téměř osobní story o odvaze ke vzpouře a síle najít svou vlastní cestu a zručně v něm pracuje s kontrasty tím, že střídá drsné a citlivé s tragickým a úsměvným, což dává jejímu snímku osobitou dynamiku a barvitost.

Mustang
Zdroj: Artcam

Není lacině doslovná tam, kde by mohla být (a u jisté části publika na tom vydělat), viz jen subtilně naznačený motiv incestu, který tím ale neztrácí nic ze své úchylné reálnosti. Její narace je jasná a přehledná, karty jsou tu jasně rozdány, figury (až příliš předvídatelně) typově ukotveny disciplinovaně odvádějí to, co se od nich očekává.

Přesně vybraný casting své party s přehledem zvládá, strejda Erol (Ayberk Pakcan) je odpudivě autoritativní a sesterskému kvintetu vévodí nejmladší, ale povaze mustanga nejvíce odpovídající Lale sympatické Günes Sensoyové. Letní kamera Davida Chizalleta a Ersina Goka zjemňuje temná stigmata, vizuál není zbytečně tříštěný frenetickým střihem a vše stmeluje i empatický soundtrack Warrena Ellise.

Není špatné žít jako mustang

Tenhle snímek o životě v útlaku oslovil diváky, recenzenty i poroty filmových festivalů, na kterých sbírá nejrůznější ocenění, z nichž nejvýznamnější je zřejmě Césarová žeň a nominace na Zlatý glóbus a Oscara (kde měl letos Mustang smůlu, protože proti němu stál Saulův syn).

Deniz Gamze Ergüvenová se strefila do tématu, řemeslně ho slušně zpracovala, a i když její spektákl je spíše artově a festivalově laděný a postrádá nabušenější dějovost a mainstreamovou dramatičnost, najde si vás a namnoze poznamená. Přeji vám, abyste odcházeli z kina s pocitem, že není špatné žít jako mustang – a odhodláním to nezkonit.