Jak zavařovat historii do filmových konzerv, aby i po letech byly výživné a užitečné? Nejsou emoce, které film přidává navíc k dějinám, největším rizikem u historických snímků? Ke Konfrontaci do svého pořadu si Petr Fischer pozval hosty, kteří v loňském roce v premiéře uvedli filmy o výrazných osobnostech, jejichž osudy ovlivnily dějiny – dokumentaristka Helena Třeštíková a střihač Jakub Hejna rekonstruovali život Lídy Baarové; režisér Jiří Svoboda po šedesáti letech od posledního filmového zpracování natočil film o Janu Husovi.
Helena Třeštíková: Všechny filmy budou vždycky brány v kontextu doby vzniku. Když jsme dělali dokument o Lídě Baarové, měla jsem pocit, že víc rozumím Angele Merkelové, proč zve uprchlíky. Vím, že je to odvážné tvrzení, ale když člověk znovu vidí před sebou, čím vším Německo prošlo, rozumím tomu daleko víc, než kdybych ten film nedělala aktuálně v tuto chvíli. (…) Jsou tam scény, u nichž jsem měla pocit, že je dobré, když je společnost uvidí přesně teď. Třeba záběry z Václavského náměstí za protektorátu, kdy komentář zdůrazňuje, že Češi nadšeně vyjadřují svou podporu Říši a hajlují při české hymně. A vy si řeknete, kolik z nich bylo pak mezi těmi, co si na Lídu Baarovou plivli. (…) Pro mě je v tom filmu nejzásadnější to, že člověk musí nést odpovědnost za své činy, nesmí se jí zříkat a měl by učinit nějaké pokání.
Jiří Svoboda: Čím dál v historii jste, řekl bych, tím snáze se dostáváte s velkou mírou pravděpodobnosti k pravdě, protože daný osud je už velmi popsán autory, kteří historii studují z primárních pramenů. (…) Husovo trvání na pravdě, i za cenu toho, že ví, že končí, je pro mě nepochopitelné. Myslím, že pro diváky je to vůbec v dnešní době nepochopitelné, mučedníky bychom dnes hledali spíš v islámu než v křesťanském světě. Chtěl jsem tu linii jenom sledovat a Husovy kroky pokud možno z pramenů objektivizovat.
