Fotograf Jan Svoboda zůstává i pětadvacet let od své předčasné smrti stále spíše mistrem pro zasvěcené. Změnit se to snažila jak velice zdařilá, před pár dny skončivší brněnská výstava Nejsem fotograf, tak obsáhlá stejnojmenná monografie, kterou vydala Moravská galerie.
Recenze: Fotím, tedy (ne)jsem
Svobodovo dílo bývá, a to v nejlepším slova smyslu, vnímáno jako přímé pokračování cesty Josefa Sudka. Označovat jej za Sudkova napodobitele by však bylo – navzdory často shodnému vidění – příliš zjednodušující.
Klon Josefa Sudka?
Ano, stejně jako Sudek zachycoval pohledy oknem do zahrady, stejně jako on se věnoval zátiším, úchvatným ve své prostotě, jakkoli byla pečlivě promyšlená, stejně jako on pracoval s černobílým filmem. Ano, stejně jako on povýšil fotografii na umění.
Ano, oba umělci se znali a Svoboda o Sudkovi vždy mluvil s největším obdivem („Mou láskou byl pan Sudek.“) a vytvořil řadu jmenovitých sudkovských poct, jako Sedmdesátá třetí fotografie podle Josefa Sudka (ale i Dvacátá třetí či Sedmdesátá druhá…). A přes to přese všechno není sudkovským klonem. Byť by to bylo tak snadné…
„Nejsem fotograf“
Jan Svoboda (1934–1990) začal fotografovat v 50. letech, již tehdy ovšem byl pro jeho celkové směřování významný kontakt se světem výtvarného umění, přátelil se s malíři, sochaři, jako byli například Jan Švankmajer, Aleš Veselý, později i Stanislav Kolíbal či Zdeněk Palcr, Václav Boštík a Robert Piesen, zkrátka s tvůrci, kteří byli již tehdy výraznými osobnostmi, promýšlejícími jak výtvarnou formu, tak jazyk.
Jan Svoboda / Fragment stolu III, 1973
Kontakt, který jistě formoval i Svobodův přístup k médiu fotografie jako takové. Říkával-li totiž „nejsem fotograf“, byla v tom možná provokace, možná potřeba se nějak vydělit, vymezit vůči tradovanému pohledu na „fotografii“ a „fotografy“, zároveň ale i dost pravdy. Stačí se podívat na Svobodovy zvětšeniny.
Nelze si také nevšimnout poetičnosti Svobodova vidění, jež je jasná již v názvech, které svým fotografiím dával (ostatně v mládí si psal básně), zároveň ovšem jeho názvy vedle, řekněme, identifikační funkce, byť někdy znejasněné či rozmlžené svou poetičností a „nekonkrétností“, nesou ještě jeden důležitý význam – informují nás o procesu tvorby, o procesu vnímání, o tom všem, co předchází stisknutí spouště či nalití vývojky do kádinky. Stačí uvést opakující se název Předobraz, snahu dostat se právě před ono stisknutí, před první dotyk štětce – a lze tuto snahu samozřejmě vztáhnout i mimo oblast tvorby samotné a zobecnit ji na poznávání jako takové.
Co je za věcmi
Vraťme se ale k Janu Svobodovi. Nebylo by asi namístě pouštět se do hledání nějakých filozofujících výkladů, kontemplativnost jeho pojmenování, nemluvě o fotografiích samotných, je však jasná. Tak například desítky variací s názvem Obraz, který se nevrátí odkazují nejen k pomíjení času, ale i k neschopnosti (jej) jakkoli zachytit, tedy fixovat, uchovat neměnný v paměti. Protože, jak zní další Svobodův název, Jsou vzpomínky vzpomínek…
Jan Svoboda / Polovina VII, 1970
Nelze se nezmínit o Svobodově práci se světlem, s valéry, jež byla, zvláště ve své době, „nefotografická“, a spíše by se daly nacházet paralely například s obrazy Václava Boštíka anebo Josefa Šímy (Prostor pro růžový obraz). Způsob, jakým Svoboda zachycoval velké „bílé“ plochy, ať již šlo o rozvinuté role papíru, či struktury omítek (Zeď a hřebík), průmět, tedy obraz světla na stěně (Cyklus o světle), či naopak jeho zachycenou absenci (Okno, kterým přestalo vcházet světlo), byl zcela jedinečný.
Svoboda fotografoval vždy objekty neživé, výjimkou jsou jeho Milostná odpoledne, záznamy intimních chvil, přiblížených s více než cudnou citlivostí – vidíme jen ženské vlasy různě rozprostřené po prostěradle (přičemž na jednom snímku z řady variací vidíme stejně tak naaranžovanou šálu!) – a akt Triptych.
GALERIE
Jan Svoboda / bez názvu, nedatováno
O Svobodově schopnosti nacházet jak poetično, tak významy v prostých předlohách již byla řeč, stačí uvést fotografie s „obyčejnou“ přikrývkou (Polovina) či rozhrnutou hromádkou mouky na vále (Mouka. Studie) nebo přeloženým papírem či nití (Zátiší s nití). Zajímavé je i Svobodovo ukazování druhé strany věcí, viz Druhá strana fotografie, na níž vidíme odvrácenou stranu snímku. A my můžeme jen tušit, jaká je ona exponovaná. A také, co nám tím vlastně autor říká: Takhle je to uděláno? Tohle je „za věcmi“?
Jedno je však jasné – tvorbě Jana Svobody, který se za svého života přílišného uznání nedočkal, se snad konečně začíná věnovat zasloužená pozornost. Jak obsáhlá a dramaturgicky výtečná brněnská výstava, tak jeho monografie jsou toho důkazem.
Jiří Pátek, Pavel Vančát / Jan Svoboda: Nejsem fotograf. Vydala Moravská galerie v Brně, 2015.