Něco překrásného se končí, něco překrásného se počíná - verše ze Seifertovy básně by mohly být mottem pro urbex, fenomén, jehož vyznavače přitahují moderní ruiny. Krásu zániku těchto staveb nyní představuje stejnojmenná fotografická publikace.
Za knihou stojí Urbex.cz, stránky o českém urbexu. Místa nahánějcí hrůzu i přitahující svou dekadentní estetikou zvěčnil fotograf s přezdívkou DiverZant ve spolupráci s Katkou Havlíkovou, která se už loni podílela na podobné publikaci Opuštěná místa v Čechách. Do jejich rekonstrukce by se ani nepouštěla. “Nejvíc je na domech fotogenická plíseň. Barvy, které vytváří, jsou mnohdy nejhezčí,“ domnívá se například.
Do opuštěných staveb se urbexer většinou dostává bez povolení. Přestože občas jedná na hranici zákona, nálepku vandala by považoval za urážku. „Ten, kdo dělá urbex, by se rozhodně neměl do toho domu vloupávat a neměl by nic odnášet,“ připomněla nepsaný zákon spoluautorka knihy.
Prošla už stovku míst, s DiverZantem jich pro publikaci vybrali osmnáct, převážně českých. Do výběru se dostala například textilka plná zapomenutých chemikálií, sklepení zámku, kde nacisté mučili vězně, a ze zahraničí pak švédské pohřebiště aut nebo opuštěné město poblíž Černobylu.
„Byla bych ráda, kdyby si lidi uvědomili, že je to kus historie, aby takový dům nerozmlátili a nerozkradli, ale snažili se ho zachovat,“ přeje si Katka Havlíková, aby Krása zániku k zániku nejen zdokumentovaným míst nevedla. Proto často jejich přesnou lokaci urbexerové ani neprozrazují.
Slovo „urbex“ vzniklo zkrácením anglického „urban exploration“ čili „městského průzkumu“. Urbexeři se vydávají do běžně nepřístupných a opuštěných obytných nebo industriálních prostor, což se častokrát pojí s jistým nebezpečím. Za prvního urbexera lze považovat průzkumníka Philiberta Aspairta, který se v roce 1793 ztratil v pařížských katakombách, jeho tělo bylo nalezeno až o jedenáct let později.
