V dětství prý chtěl být ševcem nebo myslivcem, naštěstí pro světovou divadelní scénu se nestal ani jedním. Choreograf Jiří Kylián si svou působností zejména v Nederlands Dans Theater vydobyl světové renomé. Dokument o rozloučení s touto scénou uvede 2. října v české premiéře dvaapadesátý ročník mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.
Choreograf Jiří Kylián: Divadlo je život, film je smrt
Koprodukční dokument Martina Kubaly nazvaný jednoduše „Jiří Kylián“ mapuje dva týdny závěrečných příprav posledního nastudování Kyliánových choreografií pro Nederlands Dans Theater, tedy jakési rozloučení se scénou divadla, které vybudoval, a se souborem, který za třicet let dovedl k celosvětové slávě. Absolvent Pražské konzervatoře a londýnské Royal Ballet School se do souboru v Haagu dostal po své emigraci z Československa v roce 1968.
Při premiérovém uvedení dokumentu na Nové scéně Národního divadla budou představena další dvě filmová díla, na nichž se autorsky podílel sám choreograf – Schwarzfahrer a Between Entrance and Exit.
Rozhovor s Jiřím Kyliánem
Poprvé během vaší kariéry jste při natáčení dokumentu Martina Kubaly umožnil filmovému štábu vstup přímo na jeviště. Proč jste souhlasil s tím, že vás bude kamera takhle intenzivně hodiny a hodiny sledovat?
Abych usnadnil novému vedení Nederlands Dans Theatre volbu repertoáru, oznámil jsem jim, že si nepřeji, aby se zde po tři roky hrály mé choreografie. Proto se ředitelství NDT rozhodlo uspořádat tzv. poslední Kyliánův večer. Měl jsem pocit, že by bylo dobré tuto událost zdokumentovat. V podobném smyslu mne také oslovil pan Jaroslav Bouček, se kterým jsem se seznámil při natáčení filmu Odcházení Václava Havla. Tehdy jsem se také setkal s panem Martinem Kubalou, který tam točil Film o filmu. Pan Bouček zmínil, že by rád udělal dokumentaci týkající se mne a mé práce. Tak se tato dvě přání setkala a vznikl dokument, natočený a režírovaný panem Kubalou.
Máte pravdu – pro mne je přítomnost kamery v pracovním prostředí vždy nevítaná, protože ruší pozornost tanečníků a často se soustřeďuje na vedlejší a nepodstatné věci. A hlavně překáží fyzicky. Všechny tyto výhrady, které jsem k přítomnosti filmařů choval, byly definitivně smazány přítomností pana Martina Kubaly, jehož objem se sice zhruba rovnal objemu pěti tanečnic svázaných dohromady, ale který se, nehledě na svou obručnost, mezi nimi pohyboval jako lasička a mnohdy takovým způsobem, že by na něj leckterá tanečnice žárlila….
Ukázka z dokumentu Jiří Kylián (zdroj: Buc-Film)
Když jste pak viděl výsledek, byl jste spokojený či zklamaný?
Ne, zklamán jsem nebyl – naopak, byl jsem příjemně překvapen. A to z několika důvodů.
Rozhodl jsem se totiž, že v tomto dokumentu budu mluvit česky. To pro mne nebylo moc lehké, protože jsem vlastně neměl možnost mluvit soustavně česky od roku 1967. Když jsem hotový film poprvé viděl, byl jsem překvapen, že jsem té mé češtině dokonce i rozuměl. A to mi bylo také potvrzeno přáteli, kteří film zhlédli. Druhý, a daleko důležitější důvod je ten, že se tvůrcům tohoto dokumentu podařilo velmi věrohodně zachytit pravdivou a autentickou atmosféru této události, kde se euforie prolínala s nostalgií.
Zachytit tanec, tu prchavou krásu okamžiku, to je velké umění. Líbilo se vám režisérské pojetí filmu?
Moc! Jenže když se vám podaří tento prchavý okamžik filmově zachytit, zemře – ovšem jeho smrt současně zaručí jeho nesmrtelnost! Ne nadarmo se ve filmařském žargonu filmování říká „Shooting“!
Uvažoval jste někdy o tom, že se budete věnovat jinému oboru než tomu tanečnímu? Táhlo vás to někdy i jinam?
Když jsem byl ještě malý, chtěl jsem být ševcem, pak myslivcem a později akrobatem. To první by bylo dobré, protože bych mohl šít baletní střevíce pro pěkná děvčata, to druhé méně, protože bych musel střílet po srnkách, a to třetí bych mohl provozovat jenom do věku 68 let, což by samozřejmě nestačilo na dobré důchodové zabezpečení….
Cítíte se být v současnou chvíli spíše choreografem nebo filmařem? Nemá film přece jen víc výrazových prostředků? Nezačala vás tato tvorba víc bavit?
To je zajímavá otázka, ale dovolím si ji trochu jinak frázovat a nově položit: „Jaký je rozdíl mezi živou choreografií a filmem? Co Vás teď víc zajímá?“
Odpověď: Film samozřejmě nemá víc výrazových prostředků než divadlo. Prostředky filmu jsou jenom jiné. V poslední době mne nesmírně zajímá kombinace obou žánrů – divadlo je život, film je smrt. Ale spojením těchto dvou disciplín vznikne něco neobyčejného, něco, co vypráví o životě a stárnutí, o něčem, co každou vteřinu pomíjí, a o něčem, co zůstane věčně mladé a stejné. O životě a smrti.
Jiří Kylián
Kombinace těchto dvou žánrů má ohromné napětí a je fascinující. Když jsme svědky takového skutečně vydařeného představení, uvědomíme si své vlastní stárnutí a omlazovaní současně! Je to žánr, který byl vymyšlen v Laterně magice v Čechách v dobách, kdy jsem byl puberťákem, ale přesto si myslím, že takové spojení „mrtvé“ technologie s živým člověkem na jevišti má ještě velikou a doposud neprobádanou budoucnost.
Cítíte se v Praze stále doma?
Cítím se doma všude a jsem všude cizincem. Ale krev není voda. Praha je osudové město, jehož přitažlivosti se člověk, který je v něm narozen, nikdy nezbaví. Jsem ale člověk kosmopolitního myšlení, tak jako Praha po staletí byla, a proto nikdy nebudu někým, kdo by vynášel svůj vlastní národ nad národy jiné. To je zločin, za který jsme platili krví od nepaměti…