Rok 1992 mohl být pro Itálii přelomový, mohl být začátkem nové doby. Nakonec ale nebyl. Procesy se zkorumpovanými politiky vyčpěly a k moci se dostal Silvio Berlusconi. A právě v těchto letech se odehrává příběh nové knihy Umberta Eca Nulté číslo, která vzala ty nejhorší noviny a novináře, aby na nich ukázala neduhy současné žurnalistiky i zlozvyky těch, kteří ji tvoří.
„Už třicet let píšu eseje o problematice žurnalistiky, eseje ale nikdo nečte. Když to ale přeměním v příběh, všechno je srozumitelnější,“ říká autor, který si vybral rok 1992 i z dalšího důvodu, než bylo bouřlivé společenské dění v Itálii – Eco chtěl popsat hlavně svět psané žurnalistiky a k tomu je lepší doba před nástupem internetu.
Díky odstupu více než 20 let si navíc Eco mohl dovolit podle svých slov i malé žertíky v podobě falešných proroctví. Šéf novin v jeho knize například žije v přesvědčení, že mobilní telefony absolutně nemají budoucnost, že jsou zbytečné.
Žurnalistika je v krizi
„Od doby, kdy se objevila televize, noviny píší o tom, co v televizi říkali předešlý večer,“ popisuje Eco něco, v čem vidí krizi současné psané žurnalistiky. Dříve noviny přes noc napsaly, co se stalo večer a ráno si to všichni přečetli. Dnes se na to lidé ještě večer podívají v televizi, a od novin tak očekávají něco jiného. Proto se řada z nich mění po obsahové stránce v týdeníky – už zde nejde pouze o zpravodajství, ale redakce se soustředí na komentáře nebo analýzy.
Takový obsah novin si vyžaduje nejen víc prostoru (místo šesti osmi stran jich mají desítky), ale i peníze. A když nejsou, tak se noviny mění v bulvár, dodává spisovatel a sémiotik Eco.
Nulté číslo není Mahler
Ecovy knihy se vždy vyznačovaly velkým rozsahem, proto mnohé překvapilo, že je Nulté číslo velmi úsporné. „Vždycky jsem si říkal, že všechny moje předešlé knihy jsou jako Mahlerovy symfonie. Nulté číslo je spíš jako skladba Charlieho Parkera – je to jazzová skladba,“ usmívá se autor s tím, že jednoduše cítil potřebu psát v novinovém stylu, bez stylistických kudrlinek.
V češtině vyjde román 1. října v nakladatelství Argo v českém překladu Anežky Charvátové.
Je italský spisovatel, sémiotik, významný představitel postmoderny a avantgardy 60. let 20. století. Vystudoval středověkou filozofii a literaturu, za sebou má práci v televizi, nakladatelství nebo řadu sloupků pro avantgardní časopisy.
V roce 1971 se stal prvním profesorem sémiotiky a v roce 1980 vydal svůj první román Jméno růže, který se stal bestsellerem. Mezi nejznámější díla se zařadily i jeho Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti nebo Skeptikové a těšitelé, věnující se masové kultuře. V současnosti vyučuje sémiotiku na univerzitě v Boloni.
