Schmitke, celovečerní debut Štěpána Altrichtera, je film tísnivý a zvláštním způsobem osudový a navzdory tomu, že tu nikdo nikoho nemá dvakrát v lásce, může vám s ním být docela dobře, půjdete-li mu malinko naproti na cestě temným lesem a jednou okoralou duší. V kinech od 13. srpna.
Recenze: Atmosférický Schmitke nahodil vrtuli debutujícího filmaře
Titulní hrdina, inženýr Julius Schmitke, je unavený, opotřebovaný, osamělý a vyhořelý jako jeho porouchaná větrná elektrárna C174, jejíž skřípavé sténání se nese mlhou, lepkavě obemykající krušnohorské hřebeny. Tohle až magicky zteřelé, blátivé, sychravé a nehostinné místo pasuje ke Schmitkově ošoupanému, vyprázdněnému a monotónnímu životu, který se točí pořád dokola jako vrtule, které každý den v práci unaveně šteluje.
Do pustých lesních samot Schmitke, spolu s pomocníkem, ukecaným a bezstarostným děvkařem Thomasem, směřuje, aby tam opravil svoji stávkující cé stosedmdesátčtyřku. Rutinní služebka se záhy promění v divnou cestu mlžným lesem, pod nímž je skryta temnota, v níž je snadné se ztratit, ale i šance cosi nalézt.
Slibná, atmosférická kulisa pro slibné komorní psychodrama, nebo spíše existenciální psychothriller, šmrncnutý hororovými prvky, mystery, detektivkou a občasným noirovým žertováním.
Strohost a tajuplnost
Zbytečně neukecaný (či spíše sympaticky málomluvný) scénář vznikl podle povídky Tomáše Končinského. Režisér Štěpán Altrichter, který se na něm rovněž podílel, ctí jeho strohou dikci, vizuál rumunského kameramana Cristiana Pîrjola maluje chladně a bez emocí studenou atmosféru vidlácké osady sevřené tajuplnými lesy, v nichž se nad starým cínovým dolem vznáší duch hraběnky, která tu kdysi skočila ze skály, a zvuková stopa není jen akustický ornament, ale silný výrazový prostředek.
Ozdobou snímku je koncentrovaný herecký výkon německé hvězdy Petera Kurtha v titulní roli vyšeptalé kapacity přes větrné elektrárny, jenž si sedl jak s českými kolegy, tak s místními neherci v epizodních rolích, kteří dodávají snímku autentický kolorit.
Úskalí jinakosti
Mladí debutující tvůrci nemají rádi jednoduché, na první dobrou snadno srozumitelné a konvenčně pointované příběhy. V jejich odhodlání být jiný, původní, originální a zajímavě „nastajlovaný“, je ovšem skryto i úskalí nedostatečné výmluvnosti, prázdných metafor a problematické srozumitelnosti, maskované (pseudo)artovým raušem. Altrichterův Schmitke určitě není „dávačka“ pro každého, ale těmto úskalím nastupující jinakosti se elegantně a s přehledem vyhnul, přičemž zůstává sdělný, oslovující a na poměrně sofistikovaný debut až překvapivě konzistentní, filmařsky vyzrálý a divácky zajímavý.
Vskutku se nestává tak často, že se absolventský film dostane do distribuce, sbírá ceny na filmových festivalech (Chotěbuz, Busan, Schwerin), je uveden na Febiofestu i MFF v Karlových Varech a dokáže získat přízeň odborných porot, uznání kritiky a (což je nejdůležitější) vyvolat zájem filmových diváků.
Tohle všechno se totiž přihodilo, a jen čas a další Altrichterovy projekty ukáží, zda si to ve Schmitkovi všechno jen nečekaně hladce sedlo, nebo do filmové branže vstoupil originální tvůrce, který ví, co a jak říci, a jehož se vyplatí dlouhodobě sledovat.