Praha - Čerstvý pětasedmdesátník Jiří Černý je asi nejznámějším českým hudebním publicistou a muzikologem. Kromě velkého množství článků, recenzí nebo seriálů napsal třeba i monografii o skupině Beatles. Jeho jméno je však spojeno i s Občanským fórem a demonstracemi v roce 1989, které na Václavském náměstí komentoval, nebo s časopisem Rock & Pop, jenž spoluzaložil. V současné době objíždí republiku se svým klubovým poslechovým pořadem nazvaným Antidiskotéka.
Jiří Černý osvobozuje od diktátu hitparád
Zájem o hudbu projevil Černý už na počátku své novinářské kariéry: Jeho vůbec prvním textem s hudební tematikou byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle v roce 1956. V oblasti operní tvorby získal empirickou cestou mimořádně bohaté znalosti, jichž využívá ve své odborné publikační činnosti. „První, co jsem napsal, když mi bylo dvacet, bylo o opeře. Teď bych se k tomu chtěl trošku víc vrátit,“ přemítá Černý o tom, čemu by se ve svém dalším počínání rád věnoval. Kromě opery, kterou má podle svých slov velmi rád, by se rád zaměřil i na rokenrol a folklor.
Na hudebním poli ovlivnil nejméně tři generace
Rozhovor s Jiřím Černým (zdroj: ČT24)
Jiří Černý
- narozen 25. února 1936
- vystudoval žurnalistiku, redaktor Mladého světa
- knihy: Poplach kolem Beatles, Na černo
Hlavním těžištěm Černého publicistické tvorby je moderní populární hudba. V 60. letech připravoval a později i uváděl rozhlasové hitparádové soutěžní pořady Dvanáct, respektive Čtrnáct na houpačce, v nichž uplatňoval vysoká hodnotová kritéria a významně ovlivnil vkus tehdejší teenagerovské populace. Tyto pořady však byly v době normalizace zakázány. V 70. a 80. letech pracoval v časopise Melodie. Od roku 1990 zasahoval publicisticky i do sféry politické svými komentáři v Českém rozhlase (Načerno), ve společenském týdeníku Reflex (Osmý den), v Lidových novinách (pravidelná týdenní rubrika Pondělí Jiřího Černého). V roce 1990 obdržel Černý nejvyšší uznání za zásluhy o festival Porta, Zlatou Portu a cenu Českého hudebního fondu za kritickou činnost.
V letech 1969–1988 nesměl Černý v žádné formě spolupracovat s tehdejším Čs. rozhlasem, avšak od roku 1971 působil na tzv. antidiskotékách po celé tehdejší republice jako svérázný diskžokej, který v dramaturgii a v komentářích k hraným skladbám zcela pomíjel kritéria komerční popularity. S antidiskotékami objíždí republiku i v současnosti. „Publikum se osvobodí od diktátu hitparád, televizních a rozhlasových selektorů a jdou na večer, kde nevědí, co bude. Jen vědí, že tam bude živý novinář, že se mnou můžou diskutovat, namítat a tak,“ popisuje svůj program Černý.
Od klasické hudby k moderní
„Obávám se z mnoha příznaků, že hraje velkou roli internet a že co si tam mladí nenajdou v žebříčcích a na youtube, to jako by neexistovalo. Málo se chodí na živou muziku.“
Skladba jeho hudební prezentace na antidiskotékách je poměrně rozsáhlá. „Třeba zrovna včera jsem v Břevnově hrál samé novější věci. Také jsem komentoval ceny Grammy, kde jsem si vybral ne ty nejprestižnější z těch osmi kategorií, ale ty, které mě zaujaly, včetně vážné hudby,“ vyzdvihuje Černý. Co se týče skladby věkové, jeho publikum tvoří podle jeho slov většinou střední kategorie, tedy posluchači mezi 30 a 50 lety. Jsou ale i výjimky: „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, abych se přiblížil mladým, středním, starším… Já doufám, že ta hudba má takovou svou univerzální řeč.“
Vkus posluchačů se atomizuje
Posluchači se nejenom v hudbě často nechají ovlivnit svým okolím, například svými přáteli. Nyní tomu tak je i prostřednictvím fenoménu dnešní doby, Facebooku. „Já jsem v tomhle optimista. Myslím spíš, že se v tomhle ten vkus atomizuje i díky těm Facebookům a že lidé mají své idoly. To, že dneska není nikdo tak slavný, jako byli Elvis Presley nebo Beatles, to neznamená, že není tak dobrá muzika. Znamená to, že ten vkus je rozdrobený,“ poukazuje.
Atomizace hudby podle jeho názoru vede i k její nadprodukci, jež je v současné době patrná. „Hudba má obrovskou nadprodukci, ale to je společné vlastně všemu v té moderní době. V tom se zkrátka člověk musí nějak orientovat… Hlavně si musí uvědomit, že nemůže všechno stihnout. Musí si vybrat,“ dodává Černý.
GALERIE
J. Černý, V. Havel a A. Dubček
Vydáno pod