Praha – Alegorie katastrofy, falešná mytologie, nahota, fetiš a smrt. Představení inspirované výtvarným i literárním dílem Bruno Schulze mohli už diváci vidět v květnu v pražském Paláci Akropolis. Před pár dny byla inscenace Spitfire Company, o níž se mluví jako o události divadelní sezony, také na programu festivalu Nultý bod.
Requiem za Bruno Schulze není pohlazením po duši
Polský židovský spisovatel Bruno Schulz je autorem knih Skořicové krámy nebo Sanatorium na věčnosti. Zemřel v roce 1942, kdy byl zastřelen v židovském ghettu. V představení výstřely ukončují jakýkoli pokus hlavního hrdiny dosáhnout smíření. „Devadesát procent lidí říkalo, že to bylo nesnesitelné. Že je to vytrhávalo z požitku se dívat. A já říkal: 'Ano, o tom je to, střelba není pohlazení po duši,'“ poznamenal umělecký šéf a režisér Spitfire Company Petr Boháč.
Už před zkoušením si určil, že nechce podlehnout Schulzově poetice složené z prostoru plného otřískaného nábytku, veteše a špinavých oken. Scéna je naopak minimalistická s jediným vizuálně strhujícím elementem. Minimalistické prvky se objevují i v pohybu a především v hudbě, kterou složil Jan Kučera. Hudební partitura rekviem je živě interpretována souborem Epoque Quartet. Představení 13. měsíc s podtitulem Requiem za Bruno Schulze je koncert pro smyčcový kvartet a divadlo v jednom.
Reportáž M. Kubaše o představení Spitfire Company (zdroj: ČT24)
„Není to čistý tanec, čistá pantomima, ani pohybové divadlo. Je to mix různých přístupů, podstatnou roli zde hraje hudba. Je to vlastně pohybový koncert,“ popsal originální typ divadla Spitfire Company herec Bartłomiej Ostapczuk. V Česku ji mohou lidé nejdříve vidět 9. srpna v Plzni v rámci multižánrového festivalu Živá ulice. Na představení 13. měsíc / Requiem za Bruno Schulze by museli zajet na konci srpna do Varšavy.