Jan Schmid předkládá zběsilou komedii o absurdnostech života

Praha - Škaredá středa aneb Teta z Halifaxu je další premiérou autorského divadla Studio Ypsilon, které i přes nepřízeň magistrátních úředníků pokračuje v úsilí pobavit a zaujmout diváka. 26. dubna se odehrálo první představení „trochu zběsilé komedie o absurdnostech dnešního života“, jak označuje hru její autor a režisér Jan Schmid. Na jevišti se sešli herci Martin Dejdar, Jana Synková, Jiří Lábus, Oldřich Navrátil, Renata Rychlá či Lilian Malkina. Výpravu k inscenaci vytvořil výtvarník Jaroslav Malina, autory hudby a hudebního nastudování jsou Miroslav Kořínek, Martin Bohadlo a Dominik Renč.

Hra Škaredá středa vznikala začátkem 90. let v Kanadě. Schmid napsal příběh na téma emigrace a proměny mentality, kdy člověk zpřetrhá vztahy a vazby k domovu. Text autor později ztratil a před časem nalezl jeho část, na kterou pak navázal. „Jde o jeden velký trapas, u kterého se sejdou lidé, které doba shodou okolností postavila proti sobě, takže jsou diváci svědky různě obrácené logiky. Jde o příběh dvou rodin, který se proplete a chce situaci řešit groteskně nesmyslným nápadem. Jenomže ono je vždycky všechno trochu jinak a blbost se stěhuje,“ přiblížil dále inscenaci Schmid.

  • Jana Synková ve hře Jana Schmida Škaredá středa aneb Teta z Halifaxu - Studio Ypsilon, premiéra 26. 04. 2013. zdroj: Studio Ypsilon
  • Lilian Malkina při zkoušce hry Jana Schmida Škaredá středa aneb Teta z Halifaxu - Studio Ypsilon, premiéra 26. 04. 2013. zdroj: Studio Ypsilon

Tato novinka je jedním z dalších připomenutí padesátého roku založení Studia Ypsilon. V příštím roce na ně naváže výročí 50 let od první premiéry představení Encyklopedické heslo XX. století. Všech více než 110 inscenací, které pak následovaly, připomene publikace Cesta Ypsilon, která by měla vyjít do konce roku.

Škaredá středa v Ypsilonce (zdroj: ČT24)

V inscenaci jednu z hlavních rolí hraje nový člen souboru Oldřich Navrátil, který webu ČT24 poskytl krátký rozhovor:

Proč jste přijal angažmá ve Studiu Ypsilon?

Do angažmá jsem vlezl hlavně z finančních důvodů, ale ne mých, nýbrž divadla. První hostování proběhlo ve hře Muž na větvi a Jan Schmid mi potom nabídl, zda bych nechtěl hrát i v další premiéře, mě to potěšilo, jenže dovětek byl, že divadlo nemá na honoráře hostujících herců a nabídl mi roční smlouvu a já to přijal.

Je nějaký rozdíl mezi postavami těchto dvou her?

Muž na větvi byl zcela postaven na tzv. „ypsilonovské“ poetice, text se převážně tvoří na jevišti, hodně se improvizuje a teprve následně se z toho skládá hra. Z počátku jsem z toho byl hodně vykulený a dost jsem se s touto metodou pral. Naproti tomu Škaredá středa je pevný text, což je mi bližší. Navíc jsem byl docela pyšný, že mi nabídl další práci, protože divadlo Ypsilon je, ať si říká, kdo chce, co chce, už dnes legenda. Navíc, atmosféra při zkoušení v tomto divadle je skvělá, což je pro mne zásadní. Protože kdyby se na herce křičelo, jak se dělo, když jsem byl ve svém prvním angažmá, před 40 lety, tak by mě sem nikdo nedostal. Tady nebyl jediný konflikt, skvělá práce, to je dneska skoro zázrak.

Musím se ale přiznat, že nejsem divadelníkem tělem a duší, když se mě zeptáte, co mám nejraději, tak odpovím nedělat nic, ale nějak se živit musím. A takové to, že se někdo tváří, že když dostane nabídku, tak to zvažuje, jestli se mu role líbí, nebo ne, tomu nevěřím. Podle mého, všichni to berou, jak to leží a běží, každý má rád práci za peníze. To se týká i reklamy, dnes už to není žádná hanba, jsou to dobré peníze za krátkou dobu. Pro mě je rozhodující, s kým hraji, nesmí tam být žádný prudič a blbá nálada. Když jsem hrál u Karla Heřmánka, tak to bylo utrpení. Sedli jsme do auta a ticho, žádný kontakt, nic. Naštěstí to představení mělo jen 14 repríz. Já potřebuji mít příjemné lidi kolem sebe. A to tady mám.

Takže, máte vůbec herectví rád?

Mám. Když je dobrá práce, tak mi to vyhovuje, ale je fakt, že kdybych měl hodně peněz, tak bych si dokázal najít jinou činnost, asi bych cestoval, i když tvrdím, že jsem lenoch, abych jenom ležel, to bych nedokázal. A musím přiznat, že herectví mě opravdu baví. Když se daří a publikum jde s vámi, tak to je nádherné, nejkrásnější věc, co znám. Ale zase, když se nedaří, tak to je peklo. Zvláště malé scény přinášejí různá úskalí. Například dnes se mi stalo, že v závěrečné scéně, která vrcholí mým prohlášením, kdy to buduji, stavím tu větu dramaticky až k té důležité pointě, přesně v ten okamžik, kdy měla nastat, si jedna z divaček v první řadě tak říhla, že mě to úplně odrovnalo, ale ještě jsem se vzpamatoval a nahodil motor a - ona to udělala znovu. Konec hry. To je také divadlo.

Vydáno pod