Po dvou letech přichází První hoře s již pátým albem Imaginarium – vše, co činilo tuto kapelu jedinečnou, je na něm zachováno, navíc dovedeno ještě dál a jako vždy s náležitou porcí humoru, byť hodně černého.
První hoře vábí do říše temných představ
Čím je tedy První hoře tak jedinečné? Inu, svou nezařaditelností, tím, jak v rámci jediné písničky dokáže vystřídat hned několik stylů, aniž by to ovšem působilo nějak nepatřičně, aniž by to vše znělo jakkoli nesourodě – všechny ty náhlé přeskoky drží totiž výtečně pohromadě. A pokud jsem jeho hudbu již dříve charakterizoval jako rozkročenou mezi ostrým nasazením punkové klasiky, hlavně pak třeba kalifornskými Dead Kennedys, a sofistikovanou podobou naší alternativy, jak ji představují Už jsme doma, těžko na tom co měnit.
Kromě toho je ještě třeba připomenout výtečné texty, leckdy značně kritické – je tak tomu například v písni Absurdistán, aplikovatelné jak na naši současnost, tak na předlistopadovou minulost. „Musí se naplnit bezedný chřtán bestie jménem Absurdistán,“ zpívá v ní autor všech písní a kytarista Milan Urza, který střídá různé polohy hlasu, od hrozivě deformovaného deklamování přes úlisný šepot až k expresivně vypjatému projevu. Kapela přechází od razantní punkové vypalovačky k syntezátorovému kouzlení a až šansonovému akordeonu, kytaře kvílící jako celý ansámbl policejních sirén, vše pak končí osudovými metalickými údery a děsivě znějícími slovy o velebení vezdejšího světa, slovy, která jakoby lákala a současně knutou poháněla do pekel.
Podobně jako na minulém albu Club Silencio, na němž První hoře skvěle využívalo formátu „klubového pořadu“, i tentokráte lze Imaginarium vnímat jako volně propojený celek, jednotlivé pohledy na zběsilost reality jsou děleny mluveným slovem. „Vítejte v Imaginariu,“ zní za zvuku cirkusového akordeonu a dozvídáme se, co vše nás v něm čeká: kolotoč marnosti a veselé obludárium.
A v souladu s názvem alba i celé té podivné atrakce si skutečně můžeme představovat, co chceme, První hoře nás však upozorňuje, žádná legrace že to nebude: „Zlámalo se kolo dějin / slepá ovce kormidelník / blázen blázna v sedle střídá / a vězeň fízla hlídá / V orloji moci loutky se kácí / chyba za chybou dokola se vrací / ve smíchů bláznů utichne smutek králů / v tom lidským karnevalu.“