Uhlíř se blíží naivnímu básnictví, texty připomínají titulky některých romantických němých filmů, zdůrazňujících často těžko pochopitelný děj tehdejších zamilovaných komedií. Anebo naopak horrorů. To hlavní, čím objekt-kniha Lstivá Stéla zaujme, je však jeho výtvarná část, která sice totálně koresponduje s popisem, představuje však Fekketteho exhibici a svobodné nadšení z neuvěřitelně snového, pomalého a jednoduchého příběhu.
Černobílé fotografie, stopující dvě hlavní postavy, nemotorného patrně postiženého synka v přímém odvážném podání Uhlířově a lstivou mdlou bezvýraznou vychovatelku Stélu se zasněným ztrácejícím se výrazem, dobře slouží záměru. Kontrastní dvojice, která nevykonává nic zvláštního, se potlouká romantickým máchovsko-zeyerovským minimalistickým prostředím s třemi hračkami a těžkým medicinbalem. Text k tomu přibásňuje jakýsi děj, který zpomaleně vykukuje na neostrých stránkách nehranatého (doslova-dílo má zaoblené rohy) objektu, vytištěného zjevně pro radost autorů tiskárnou PROTISK.
Fekkette vítězí ve Stéle nad časem, dokonce i nad časem čtenářovým. Tato poetická záležitost pracuje metodami postpostmoderny, dokonce se vymyká běžným distribučním okruhům. Pohrdá jimi, sama se vznášejíc mimo dosažitelnost. O to zábavnější je, když si hraje na samizdat mimo jeho bývalé souřadnice. Pokud jste fanoušky nekonečných Uhlířových hudebně-poetických performancí (a jeho kapely Ženy) či jeho hereckých kreací, nahlédněte do dalšího z jeho světů. A pokud jste si oblíbili Fekketteho fotografie a jiné aktivity, přijměte pozvání do jejich nečasoprostoru. Jen je musíte najít. Já sám jsem na tuto knihu náhodou narazil v kávovarně v paláci Lucerna. Ale to není přece prodejna knih? Ale hledání Lstivé Stély stojí za to – postačí jeden z veršů (textů):
Spirála byla moje nejoblíbenější hračka. Rád jsem jí naslouchal.
