Psát se má kvůli samotnému tvůrčímu procesu, ne s tím, že kniha vyjde, říká autor Prašiny

Když se vydáte z pražského náměstí Míru prudce do kopce, dostanete se do tajuplné čtvrti – zhasne vám mobil, zastaví se hodinky, elektřina přestane fungovat. A právě tady pátrá v dobrodružném příběhu Jirka s Tondou a En po tajemství, které by mohlo změnit svět. Samotné knize s názvem Prašina, která má dvě pokračování, se to už tak trochu povedlo, alespoň pro jejího autora Vojtěcha Matochu. Příběh, který původně, jak říká, psal jen pro sebe, slaví velký úspěch i u čtenářů.

Vojtěch Matocha
Zdroj: Vojtěch Matocha Autor: Agáta Faltová

Rozhodl jste se investovat čas, energii, um a napsat knížku, přestože jste vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a pracujete v oblasti IT, což je úplně jiný svět. Vyplatilo se to?

Pro mě psaní knížek vždy byl koníček. Já jsem to nechápal jako nějakou investici nebo něco, na čem se dá vydělat. Psal jsem to sám pro sebe a vůbec mě nenapadlo, jakými cestami se osud Prašiny bude dál ubírat a že se knížka dostane na trh. Takže to u mě nebylo nějaké racionální rozhodnutí, byl to spíš vedlejší produkt zájmové činnosti, kterou bych dělal tak jako tak. A dělal bych ji dál, i kdyby Prašina úspěch neměla.

Úspěch byl pro vás tedy překvapením? 

Bylo to spíš jako splněný sen nebo šok, ale to je vlastně pořád. Protože já jsem už předtím napsal pár věcí, které vlastně nikdo nečetl, a vyhovovalo mi to. Psal jsem do šuplíku, tu a tam si to přečetla třeba manželka a pochválila mě, ale rozhodně to necílilo na veřejnost. Prašina byla první knížka, u které jsem se odvážil svůj rukopis vůbec poslat do nakladatelství. A vlastně mě překvapilo, jak rychle mi odpověděli a z kolika nakladatelství a jaké obrátky to potom nabralo. Protože první dotisk byl dva měsíce po vydání, tři měsíce po vydání už jsme se bavili o právech na film a najednou se to rozjelo všemi směry. A já vlastně pořád jenom tak koukám a nevěřím vlastním očím.

Takže jste nejdříve dopsal celou knihu a pak ji nabídl? Nešel jste za vydavateli nejprve jen s „ochutnávkou“? 

Nejdříve jsem to dal číst svým skautům ve skautském oddíle. A když se tvářili, že to je dobré a že by byla škoda, kdyby se to nedostalo ven, tak jsem si našel seznam českých nakladatelství a ten jsem víceméně vzal shora dolů a poslal jsem to skutečně do mnoha z nich – já jsem totiž nečekal, že můj mail někdo vůbec bude číst. Takže jsem si řekl, že když si to deset procent redaktorů přečte, bude to hodně, a skutečně mi asi z pěti nakladatelství postupně odpověděli. Dostal jsem se tím do docela komfortní pozice, mohl jsem si já vybrat nakladatele, a ne naopak.

Co tedy obnáší napsat takovou knížku, kolik času jste do toho musel investovat? Mimochodem, když jste psal do šuplíku, jak jste zmínil, to byla taky dětská literatura, takže už jste věděl, jak na to? Anebo tohle bylo pro vás skutečně poprvé?

Bylo to poprvé. Já jsem předtím psal nejrůznější sci-fi povídky nebo takové sci-fi novely, co jsem si psal sám pro sebe, a Prašina byla první knížka, u které jsem záměrně cílil na dětského čtenáře kolem dvanácti let, prostě protože to pro mě byla známá cílová skupina. Já jsem se ve skautském světě pohyboval dlouho a kluky a holky ve věku kolem dvanácti let velmi dobře znám a vím, co je baví.

A kolik jsem do toho investoval času a energie… Já myslím, že to mohly být tak dvě až tři hodiny týdně po dobu nějakých šesti měsíců, takže zase tolik času to nebylo. Tady je potřeba ale říct, když jsem pak psal druhý a třetí díl, musel jsem toho času investovat mnohem víc. Už jsem k tomu nepřistupoval tak jako „hurá, něco píšu a je vlastně jedno, co vznikne“, ale už jsem cítil větší odpovědnost, takže investice do druhého a třetího dílu byla větší než u toho prvního.

Kolik toho za zmíněné dvě až tři hodiny vzniklo? 

Myslím si, že se mi většinou povedlo napsat kapitolu tak za dva týdny. Jestli celá knížka má dvě stě normostran, tak kapitola jich má deset, řekněme. Ale s tím, že psaní neznamená jen bouchání do klávesnice, ale je tam i čtení po sobě, čtení nahlas. Před každou kapitolou si je tak potřeba udělat analýzu, ve které si člověk rozepíše, co se v kapitole musí odehrát, udělá si osnovu. Takže tomu procesu sice říkám psaní, ale skutečné psaní je jen relativně malá část.

Tryskání myšlenek je nebezpečné, hodí se plán

To zní spíš jako analytická práce, ne jako něco, při čem tryskají myšlenky, emoce, napětí… 

Ono to tryskání je velmi nebezpečné. Kdybych psal poezii, mohlo by to fungovat. Ale když člověk píše prózu, beletrii, musí mít nějaký plán, jinak ho to tryskání svede ze správné koleje a výsledek potom za moc nestojí. Je dobré, když si člověk napíše nějakých deset odrážek, co se v kapitole má stát, a potom jsou to pro něj kontrolní body, kterými se musí projet, takové branky. Nesmí se nechat svést z cesty, protože to by nevedlo k ničemu dobrému.

Jaká byla reakce vydavatele? Musel jste výrazně upravovat?

Úprav bylo minimálně. Já píšu hodně krátké věty a často používám vnitřní monology hrdinů. Jeden z nich, Jirka, třeba běží nějakou chodbou, a říká si: „Doleva, nebo doprava?“ Díky tomu je děj velmi dynamický, rychlý. Ale zároveň to může působit repetitivně, takže tohle bylo potřeba trošku proškrtat, aby tam těch momentů bylo méně. V zásadě se ale nijak nesahalo na děj, na rozsah, na postavy, zkrátka se jen drobně upravoval styl.

Prašinu jsem hlavně chtěl napsat tak, aby se dala číst nahlas, protože když jsem na táborech čítaval dětem knížky na pokračování, třeba Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona, některé pasáže jsem musel přeskakovat, protože neměly dynamiku. Takže jsem si tu svou knihu celou nahlas přečetl a zjišťoval, kde ztrácí spád, a tam jsem potom sám škrtal.

A mám třeba taky rád, když se v textu objevuje hodně středníků, moje redaktorka mi jich v celé knížce našla asi dva tisíce, nebo kolik jich bylo – takže ty jsme museli seškrtat, asi na sto.

Proč je pro vás středník důležitý? 

Je to zvláštní chybějící evoluční mezičlánek mezi tečkou a čárkou, a když se čte nahlas, tak je podle mě velmi jasně poznat, kde je čárka a kde středník. Aspoň já to tak vnímám. Čárka znamená kratší pomlku, a tím pádem to vyzní úplně jinak, takže já tam středník potřebuju.

Kolik postav v dnešní době výrazných individuálních superhrdinů vlastně potřebuje kniha? Je jedna málo a pět, jako ve foglarovkách, už moc?

Já jsem tam chtěl mít takový ten trojúhelník, teda ne milostný, ale zkrátka nějakou žárlivost, aby byl jeden hrdina nadbytečný nebo se tak alespoň cítil. Takže trojice mi z toho vyplynula docela přirozeně. A přijde mi, že třeba v Rychlých šípech, kterých bylo pět, se ne všichni zapojovali do děje – stal se z nich takový kolektivní hrdina, neměli každý svůj příběh. A tomu jsem se chtěl vyhnout. Chtěl jsem, aby se každá z postav mohla nějak zapojit nebo v příběhu měla nějakou svou roli.

Dětský čtenář prokoukne, když k němu nepřistupujeme jako k sobě rovnému

Vnímáte vy sám, že kniha, aby uspěla, musí být dnes jiná než před časem? Hodně knih se poslední roky snaží upoutat pozornost nejen „písmenky“, respektive příběhem, ale třeba i graficky, zapojením různých hádanek, doplňovaček nebo mapami. Je to potřeba?

Myslím si, že jsou věci, které fungují a není na nich potřeba nic moc měnit. Že se toho v dobrodružné knížce za posledních padesát šedesát let zase tolik nezměnilo. A to, že se snažíme jít dětskému čtenáři nějak naproti a vznikají takové ty knížky, co jsou napůl komiks, napůl próza, například Deníky malého Poseroutky a podobné, tak tím čtenáře vlastně trochu podceňujeme a dáváme mu najevo, že by tu skutečnou knihu nezvládl. Mně přijde, že se s ním nehraje fér hra, že k němu nepřistupujeme jako k sobě rovnému. A myslím si, že dětský čtenář to strašně snadno pozná, prokoukne to a že vnímá, že dospělý mu předkládá něco, co jeho samotného tolik nebaví.

Nebo je teď móda ilustrací, které vypadají, jako by je kreslilo samo dítě, takové ty naivní kresby, které se snaží dítěti přiblížit. Nevím, jestli je dítě vnímá pozitivně. Je to samozřejmě jen můj subjektivní názor, ale když jsem byl malý, fascinovaly mě spíš detailní kresby, jaké byly ve verneovkách, takové ty skoro hyperrealistické ilustrace.

Od začátku jste věděl, že Prašina bude mít tři díly? 

Ne, vůbec ne. Psal jsem knihu, aby fungovala sama o sobě, a dramatický oblouk v prvním díle je uzavřený. Je tam sice několik neuzavřených linek vedoucích někam do tmy, ale zároveň to funguje samo o sobě a velmi dobře. Neplánoval jsem trilogii. Teprve několik měsíců po dopsání prvního dílu jsem se pustil do druhého. Tedy ještě dříve, než první kniha vyšla.

Když jsem ale psal druhý díl, už jsem věděl, že bude i třetí. Měl jsem zkrátka pocit, že ve svých poznámkách mám ještě spoustu materiálu, který by se dal nějak využít, že jsem všechny nápady nepoužil. Čistě proto, že jsem se nechtěl zdržovat a odbíhat od hlavní dějové linky. Ale měl jsem vymyšlená některá další prostředí, další zápletky nebo obrazy, které mě svým způsobem fascinovaly. Třeba postava, která je napůl člověk a napůl robot a kráčí v noci zasněženým městem. Tenhle obraz se mi strašně líbil a v první Prašině na něj nezbyl prostor.

Považujete děj příběhu třetí knížkou tedy už za ukončený? 

Uzavřel jsem dramatický oblouk, který jsem chtěl. Ale zároveň cítím, že ten svět má ještě potenciál. Jen teď nevím, jak ho uchopit. Nemyslím si, že bude něco v brzké době následovat. Uvažujeme sice o nějakých bočních projektech, ale jsme na začátku a zatím je to taková přísně tajná vize.

Uvažujete tedy o projektech, které se dotknou příběhu Prašiny?

Které se dotknou světa Prašiny. Ale nebude to asi úplně klasická knížka. Uvidíme, co z toho vyplyne, jsme na začátku.

Filmová verze Prašiny by mohla být za rok, rok a půl

Jak je daleko připravovaná filmová verze? 

Už vznikl scénář, několik verzí. A před několika dny jsme se dozvěděli skvělou zprávu, že Státní fond kinematografie přislíbil Prašině poměrně pěknou podporu. Takže pokud se bude dařit, mohlo by během roku a půl něco vzniknout. Jsme ale na začátku, zatím to existuje jen na papíře, není natočená ani vteřina filmu.

Do jaké míry se vlastně drží scénář knížky? 

Přiměřeně tomu, aby to autor přežil, a zároveň aby se příběh přizpůsobil médiu. Ono je přece jenom vyprávět film něco úplně jiného než vyprávět knížku. Je potřeba trošku škrtat, zkrátit dialogy, míň mluvit, víc ukazovat.

To jsem zvědavá, jak se bude ukazovat to, co nechcete ukazovat? Žádná mapa Prašiny přece není… 

To jsem taky zvědavý.

Například Petr Hugo Šlik, jeden z autorů dětských knih, do nich dává i mapu, která může sloužit jako vodítko. Takže si člověk udělá zhruba obrázek, jak to tam vypadá a kde co je.

Geografie Prašiny je záměrně rozmlžená. Já tam někdy i úmyslně prohazuju světové strany, kdy se jednou říká, že něco je na sever od něčeho a příště je to na jih, právě aby to působilo dojmem, že je velmi jednoduché se v tom prostředí ztratit. Mapa by tomu uškodila, velká část tajemství Prašiny by tím zmizela. A to by byla škoda.

Takže opakuju názvy některých lokací, sám mám představu, kde co zhruba je, ale zároveň to nechci zafixovat. A byla by škoda, kdyby to film ukázal. Bavili jsme se s filmaři o tom, že by byla zajímavá scéna beze střihu, ve které Jirka projede z toho našeho světa na Prašinu nějakou tou klikatou ulicí vzhůru na Šibeniční vrch, pak nám ale přišlo, že by byla škoda ukázat, kudy se z náměstí Míru na Prašinu jde, a prozradit předěl mezi těmi dvěma světy.

Dá se podle vás psaním knih uživit? 

Nemůžu mluvit za všechny spisovatele. Za mě je to koníček, živit bych se tím nechtěl, jako manažer v IT firmě si vydělám víc, a to i v případě, že se mi povede napsat bestseller. Takže psaní je bonus, je super, když člověk něco vydělá, ale nedá se na tom nijak stavět, nedá se s tím plánovat, to vůbec ne.

Takhle to možná platí jen v českých podmínkách, protože pokud se podíváme přes hranice, trh je větší, výdělky pak také. Pomáhá třeba i zfilmování, k čemuž už máte nakročeno, a prodej v zahraničí? Jak se Prašině daří tam?

Vyšla slovenská verze, polská a chystá se i bulharský překlad, ten ještě nevyšel. Ale samozřejmě Prašině chybí nějaký velký jazyk. Kdyby se povedl třeba překlad do němčiny nebo angličtiny, bylo by to něco jiného. Velký trh ale sám o sobě neznamená velkou výhodu, protože velký trh znamená kromě příležitostí i velkou konkurenci. A i pokud by se překlad do angličtiny povedl, nevygeneruje to zisk automaticky, knížka může taky zapadnout.

A myslíte si, že je váš příběh uchopitelný i pro zahraniční publikum?

Prašina má velkou výhodu, že se může opírat o pražskou poetiku a ta je ve světě známá, Praha je silná značka. Máme třeba pověst o Golemovi, kterou jsem se trochu inspiroval v Černém merkuritu, a to je něco, co znají i mimo Česko. Nedávno se ozvali z Japonska, poslali jsme tam výtisk. Jak to dopadne, těžko říct. Přichází to zkrátka z nejrůznějších směrů. A dost často se stává, že za překladem stojí jen aktivní bohemista v dané zemi.

Před lety byl takový boom českých knih v Egyptě a jen z toho důvodu, že tam zkrátka působil nějaký nadšený Egypťan zapálený do češtiny a postupně překládal českou klasiku. Takže v Egyptě vyšel Švejk i něco od Hrabala.

V dětských knihách se umíralo vždycky

Zmínil jste, že důležitý je příběh, což platí i nadále. Ve vaší knize jsou ale i poměrně často vypjaté situace, objevuje se tam určitá surovost. Byl to záměr? Je to něco, co se změnilo, bez čeho se už dnešní knihy neobejdou? 

V dětských knihách se umíralo vždycky. A když se člověk zamyslí, co všechno se odehrálo ve foglarovkách, tak je Prašina srovnatelná. V Tajemství Velkého Vonta se kluk při hře schová v koši a umře v něm hlady. Postupem času byly dětské knížky mírnější a mírnější, ale nemyslím si, že v Prašině vybočuji z dlouhodobého standardu, není podle mě brutálnější než právě foglarovky.

Druhá věc je, že dítě čte úplně jiným způsobem než dospělý. Dítě nemá životní zkušenost a vnímá příběh optikou počítačové hry nebo nějaké bojovky. Když ve skautu hrajeme bojovku a mě při ní trefí šiškou, tak jsem mrtvý, ale nikdo neprožívá, že si hrajeme na to, že mě zabil. V knížce dítě taky ví, že je to hra. Zároveň spisovatel trošičku nastaví laťku a ukáže, že dítě nehodlá šetřit, že se skutečně v knížce může stát něco zlého. Že hrdinové nejsou automaticky chráněni a o to víc se pak o ně může bát.

Když uvážíme, co se dělo i v některých knížkách Astrid Lindgrenové nebo v pohádkách bratří Grimmů… To jsou proti Prašině úplné masakry. Taky je potřeba říct, že konkurencí Prašiny jsou třeba Avengers, to je podobná cílová skupina.

Jenže v Avengers to berete tak, že jde o nadpřirozenou schopnost, kdežto tady to má být reálný příběh, tedy takový, že pokud vyjdete ven, můžete ho zažít…

Ten rozdíl vnímá dospělý a nejsem si úplně jistý, jestli ho vnímá dítě. Nemám rád, když má dítě pocit, že ho někdo šetří. A samozřejmě záleží taky na tom, jakým jazykem se ta která událost líčí. Na konci Hobita například umře Thorin Pavéza, dá se říct, že na násobná sečná a bodná zranění. Zároveň to ale vyznívá až vznešeně, pateticky, epicky, přestože to je vlastně brutální, ale nepopisuje se krev a vnitřnosti. Nejde tedy jen o to, co se děje, ale jak se to popisuje. A taky velmi záleží na tom, jak silnou máme vazbu k dané postavě. Dítě zvládne víc, než si dospělí myslí.

Bylo něco, co vás překvapilo na reakci samotných dětí na vaši knihu, případně co byste kvůli tomu změnil? 

Na knize bych neměnil nic. Spíš jsem příjemně překvapen. Prašina má víc vrstev, je tam samozřejmě ta dobrodružná, ale kromě ní i vrstva morálního dilematu, jestli tedy Prašina je, nebo není správná věc. A překvapilo mě, jak v nízkém věku už jsou děti schopné vnímat i tu druhou vrstvu.

Na besedách se mi stávalo, že mezi sebou děti diskutovaly, jestli by Prašina měla existovat, a to už tedy s vědomím, jak vznikla, kdo ji vytvořil. Zaznívaly názory, že úplně ne, že vynálezce Hanuš Nápravník rozhodl za lidi, kteří k tomu nemohli nic říct, a udělal něco, co navždy změnilo město. Jiní zase říkali, že vytvořil kousek světa pro ty, kteří neměli kam jinam jít. Takže mě překvapilo, v jakém věku vnímali na Prašině i tu dospělejší rovinu.

Vy jste sám na začátku věděl, jaký bude konec? 

Když jsem psal druhý díl, tak už ano. Ono to bylo nevyhnutelné, každý jiný konec by působil falešně nebo nepravděpodobně. Zkrátka byl to konec, který musel nastat, ke kterému to všechno od začátku směřovalo.

Důležité je nepsat s tím, že to vyjde

Vnímáte teď nějaký tlak ze strany vydavatele? Úspěšné autory si chce každé vydavatelství uchránit pro sebe.

Už se mi podařilo nakladatele naučit, že po mně nemá nic chtít, dokud to není hotové, protože mě podpis smlouvy paralyzuje. Vždycky jim říkám, že se mnou mají počítat, že to nikam jinam nedám, ale smlouvu nechci. Nechci deadline, ten by to zabil, moje výkonnost pak klesá někam na deset procent. Stresuje mě to, paralyzuje, svazuje. V práci jsem samozřejmě na deadliny zvyklý, ale tam používám druhou polovinu mozku, tu exaktní. Nejsem schopen tvořit s tím, že mám dnes napsat tři stránky, a že když je nenapíšu, bude to průšvih.

Kdybyste měl poradit někomu, kdo chce zkusit psát, co by to bylo? 

Důležité je nepsat s tím, že kniha vyjde. Chápat to jako zábavu a moc nepřemýšlet o tom, jestli text někdo bude číst a kdo ho bude číst. Psát prostě proto, že člověk rád píše, a ne proto, že by chtěl nějak zbohatnout, to stejně nejspíš nejde. Dělat to kvůli samotnému tvůrčímu procesu, nemělo by jít o výsledek, ale o průběh vzniku.

A taky je důležité se nebát a prostě psát a psát a psát, dokud to časem nezačne být dobré. Já popsal stovky stránek, které bych dnes nikomu nechtěl ukazovat, protože jsou strašně špatné. Ale časem to začne být trochu lepší, časem se to člověk naučí. Při psaní knížky je podle mě potřeba hlavně odhodlání a disciplína. Je to spíš maraton než sprint. Člověk k tomu musí každý týden sednout a pokračovat, jinak se to vleče a člověk má tendence přepisovat začátek, který mezitím začal vnímat jinak, zahodí ho a nikdy nedospěje k cíli.

A myslím si, že se taky trošičku změnilo to, co čtenář od knížky očekává. Někde jsem nedávno četl, že Tomáš Baldýnský (scenárista a producent) říkal, že dnes se už nepíšou knížky, ale filmové scénáře a dost často včetně střihů a detailů.  Ono ostatně knížky Dana Browna jsou v podstatě taky filmové scénáře.

Vojtěch Matocha
Profil

Vojtěch Matocha

Vojtěch Matocha (31) pochází z Olomouce, kde tři roky vedl skautský oddíl. Vystudoval obor Matematické metody informační bezpečnosti na MFF UK. Žije v Praze, pracuje jako analytik a manažer v IT společnosti, podílel se například na vývoji aplikace Můj Vlak Českých drah.

Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, přispívá recenzemi na server iLiteratura.cz. Prašina je jeho literární prvotina.