Těžba uhlí měnila krajinu, osudy obcí i lidí. Za osmnáct let má být přežitá

Odborná komise oznámila své doporučení, aby využívání uhlí v Česku pro výrobu elektřiny a tepla skončilo v roce 2038. Termín byl vybrán zejména s ohledem na to, aby se podařilo i poté zachovat energetickou soběstačnost Česka, stabilitu přenosové soustavy či uskutečnit v teplárenství přechod na jiné zdroje za dostupné ceny, řekl ministr Karel Havlíček (za ANO). Poté by mohlo skončit dlouhé soužití člověka a uhlí.

Video Události
video

Události: Konec uhlí v Česku

Historie těžby sahá hluboko do středověku, nicméně pravidelná těžba začala až koncem 18. století, jedním z nejdůležitějších průmyslových odvětví se stala až v druhé půlce 19. století, kdy nastartovala průmyslovou revoluci, a byla jím po celé století dvacáté.

Kde všude se  v Česku těží či těžilo

Hlavními místy těžby byly a stále jsou v případě černého uhlí ostravsko-karvinská oblast. Těžit se zde začalo v 70. letech 18. století. V případě hnědého uhlí pak jde o podkrušnohorské uhelné pánve, hlavně v severních Čechách (Mostecko, Ústecko, Teplicko) a na Sokolovsku.

Těžilo se však i na mnoha dalších místech, černé uhlí na Plzeňsku, Rakovnicku a Kladensku (plzeňsko-manětínská pánev, kladensko-rakovnicko-slánská pánev), v jihomoravské rosicko-oslavanské pánvi či v podkrkonošké žacléřsko-svatoňovické pánvi. Hnědé uhlí bylo dobýváno i v další z podkruškohorských pánví – chebské. Kromě toho se těžilo ještě v malé míře na Liberecku (žitavská pánev) a lignit, nejmladší a nejméně kvalitní hnědé uhlí, na Hodonínsku (vídeňská pánev) a Českobudějovicku (českobudějovická pánev).

Video Interview ČT24
video

Interview ČT24: Karel Havlíček (za ANO)

Zdroj: ČT24

Těžba na severu

Po druhé světové válce stát severomoravské doly znárodnil. To dalo základ dnešnímu OKD, jenž je všechny zastřešil. 

Severočeské hlubinné doly pak postupně ustupovaly povrchovým velkolomům, kterým padlo za oběť mnoho obcí včetně historického města Most.

Video Retro
video

Retro: Přesun kostela v Mostě

Celkové množství vytěženého uhlí v českých zemích se počítá v miliardách tun. Největší objem vytěženého uhlí připadá na 70. a 80. léta minulého století, ještě do roku 1989 se těžilo zhruba 120 milionů tun ročně.

Po pádu komunistického režimu přišel výrazný útlum těžby, podle dat České geologické služby klesla o desítky procent. Zatímco v roce 1989 se vytěžilo téměř 35 milionů tun černého uhlí a 89 milionů tun uhlí hnědého, loni to bylo necelých 3,2 milionu tun černého a 37,5 milionu tun hnědého uhlí.

Postavení horníků se radikálně změnilo

Se změnou režimu a postupným ústupem od uhlí se změnilo i postavení horníků. Během období komunismu zažívali ve srovnání s dneškem zlaté období, šlo o režimem protežované povolání. Horníci měli zhruba 2,5krát vyšší mzdu, než byl průměr. Snáze se také dostali k bydlení a měli i další výhody: častější rekreace nebo snazší přístup k nedostatkovému zboží. Ostatně komunistický režim razil slogan: „Já jsem horník, kdo je víc“. Režim, který kladl důraz na těžký průmysl, uhlí potřeboval. Horníci pak v tvrdých podmínkách riskovali životy i zdraví. 

„Horníci byli vnímáni společensky i politicky jako nebezpečná vrstva, pokud by se jim nešlo na ruku. Byli to oni, kteří mohli vyvolat nějaké nepokoje,“ vysvětloval v pořadu ČT24 Retro věnovaném horníkům Miroslav Vaněk, předseda České asociace orální historie.

Jednou z výhod bylo také snazší bydlení. „Byl nedostatek bytů, ale každý, kdo šel na důl, tak automaticky dostal byt,“ vzpomínal bývalý báňský záchranář Štefan Gergoc. Mnozí horníci se zase nástupem na šachtu vyhnuli vojně.

Po listopadu 1989 se situace horníků výrazně proměnila. Postupně se těžba utlumovala a s ní řada lidí přišla o práci. Hromadné protesty a stávky na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Jak se proměňuje krajina na severu Čech

Povrchová těžba uhlí přeměnila tvář severních Čech. Z rozsáhlých oblastí se stala měsíční krajina. Ještě v devadesátých letech minulého století musela plánované těžbě ustoupit obec Libkovice. K jejímu katastru se rypadla blíží až v současnosti.

„Samé haldy kolem. A tenkrát to lidi brali jako něco normálního, že se s tím nic nedá dělat,“ řekl iniciátor rekultivací na Mostecku Stanislav Štýs před pěti lety. A začal sázet stromy a vymýšlet, jak se vrátit k normální krajině. Jedna z cest: doly zatopit. Prvním severočeským jezerem byla Milada. Voda do míst, kdy kdysi byly tři obce, proudila deset let.

Další jezero by mělo vzniknout z lomu ČSA, kde těžba skončí do čtyř let. Už teď tady mezi těžebními stroji pobíhají stovky jelenů a muflonů. „Je tu vody dost, je tu dost potravy, je to prostě ideální prostředí,“ řekl odborník na rekultivace lomu ČSA Jiří Křen. 

Zvířata sem láká i liduprázdná krajina. Jen se jim pod nohama země mění z těžební jámy na rekultivované lesy. V nich mají růst i ovocné stromy – právě jako potrava pro zvířata. Jezero by mělo novou krajinu dotvořit za 26 let.