Uhlí jako energetická surovina v Evropě určitě skončí. Otázkou je, jak rychle. Podle ředitelky kampaně Evropa po uhlí Kathrin Gutmannové by se to mělo stát za pár let, protože úspory a obnovitelné zdroje zvládnou výpadek nahradit. Podle ředitele Teplárenského sdružení Martina Hájka je to naivní a hrozí blackouty nebo závislost na dovozu plynu. Obě strany se střetly na debatě v pražském Institutu pro evropskou politiku Europeum.
Uhlí zabije každý rok asi dvacet tisíc Evropanů včetně 1300 Čechů, odhaduje sdružení neziskových organizací Evropa po uhlí. Jeho členové spočítali i další každoroční negativní dopady spalování uhlí: deset tisíc zánětů průdušek, téměř půl milionu astmatických záchvatů dětí nebo šest milionů ztracených pracovních dní. Celkem prý kvůli tomu členské státy Evropské unie tratí 54 miliard eur, tedy asi 1,4 bilionu korun ročně.
Spalování uhlí je navíc jedním z největších producentů CO2. Podle aktivistů je to natolik zdrcující skóre, že je třeba se energie z uhlí zbavit co nejrychleji. „Neděláme to jen kvůli zdraví a životnímu prostředí, ale také protože to dává ekonomický smysl,“ tvrdí Gutmannová.
Naléhavost ekologů děsí průmyslníky
„Nejsem fanoušek uhlí,“ reagoval zástupce tepláren Hájek a dodal: „Sledujeme tlak na zavírání uhelných elektráren. Má to světlé stránky, ale je třeba zmínit i ty stinné.“ Na mysli měl především výpadek výkonu, který vyčíslil na 80 GW. To je stejně jako celková produkce Německa. Ztrátu takového množství energie si Evropa podle Hájka nemůže dovolit. Tím spíš, že uhelné elektrárny dodávají napětí do sítě stabilně a předvídatelně.
Gutmannová se ale blackoutu nebojí. Tvrdí, že technologický vývoj obnovitelných zdrojů překonává i ty nejoptimističtější předpovědi. „Od roku 2024 bude větrná energie levnější než uhelná. Od roku 2027 budou levnější i solární zdroje,“ nastínila vyhlídky do budoucna. Zároveň zdůraznila nutnost úspor, které povedou ke snížení poptávky.
Hájek takovou představu považuje za naivní. „Potřebujeme čas, investice, legislativní stabilitu a férový přístup k malým i velkým znečišťovatelům. Jinak to bude strašně drahé pro zákazníky.“ Hrozba rapidního zvýšení ceny elektřiny není jediný problém. Do uvažování o uhlí musí vstupovat i geopolitika. Jediný stabilní zdroj schopný nahradit výpadek je podle Hájka plyn. Ten se částečně dováží z Ruska, na kterém bychom byli zas o něco závislejší.
Varování se týkalo i nestability v dodávkách ze slunce a větru. „Kdybychom se spolehli pouze na ně, budeme potřebovat vyrovnávání příkonu,“ upozornil Hájek. Baterie ještě nejsou dost technologicky vyvinuté, aby zvládly výkyvy překlenovat. „Skladovat teplo je stokrát levnější než skladovat elektřinu,“ řekl.
Každý na svém písečku
Evropské státy se vydávají různými cestami. Některé se loni v listopadu přidaly k Alianci proti uhlí. „V Nizozemsku mají elektrárny otevřené v roce 2015 a chtějí je zrušit do roku 2030,“ zmínila jeden z nejradikálnějších přístupů Gutmannová. Jenže státy, v jejichž energetickém mixu hraje uhlí významnější roli, se k ní nepřidaly. Mezi nimi je Česko, Německo nebo největší palič Polsko.
Roztříštěnost přístupů je problém podle všech účastníků debaty. Energetika a čistota ovzduší jsou celoevropská témata a měla by se řešit společně, nebo alespoň v koordinaci. „Česko má představu, že do své energetické politiky nemusí zahrnovat Německo, že je v Tichém oceánu,“ kritizoval tuzemský přístup k plánování v energetice Hájek.
Osamocenost kroků jednotlivých států je také příčinou různých interpretací jejich dopadů. Gutmannová uvádí úspěšné příklady Belgie, která se uhlí vzdala už v roce 2016, nebo Spojeného království. „Když se v Británii rozhodli opustit uhlí do roku 2025, ozývala se spousta varování před blackouty. Z 50% podílu uhlí na příkonu v roce 2012 se dostali na 7% letos a žádný blackout nenastal.“ Hájek ale upozornil, že to je možné jen díky dovozům a britským zásobám plynu. „Jestli všichni udělají totéž najednou, budeme nemile překvapení,“ varoval.
Uhlí jako zaměstnavatel
Překvapení se nemusí týkat jen příkonu. Odklon od uhlí má i významný sociální rozměr. O něm na debatě mluvil bývalý vedoucí ekonomického rozvoje německého města Gelsenkirchen s 320 tisíci obyvateli Andreas Piwek. V těžbě uhlí tam v roce 1955 pracovalo 50 tisíc lidí. O patnáct let později už jich bylo jen 15 tisíc a v roce 2005 už nikdo. „Je potřeba hodně veřejných peněz,“ shrnul. V zásadě se ale podle něj změna povedla. Lidé teď mají čistší a méně riziková pracovní místa.
Důležitá je dobře rozmyšlená vize, co s nezaměstnanými dál. V Gelsenkirchenu se snažili využít své výhody a přeškolovali horníky tak, aby mohli začít pracovat ve vzkvétajícím chemickém průmyslu a logistice. Nově začali investovat do zdravotnictví, které kvůli stále starší populaci bude čím dál potřebnější. Uplatnění je možné najít i ve vývoji a výrobě obnovitelných zdrojů a také v industriálním turismu. Staré ocelové dědictví se totiž stává památkou.
Gelsenkirchen sice opustil těžbu, pořád však závisí na energii z uhlí. Snaží se jí zbavit, Piwek ale přiznal, že to jde pomalu. Radnice proto přijala nařízení, že každý nový dům už musí mít nulovou energetickou stopu.
Emoce kolem energetiky obecně a odchodu od uhlí zvlášť jsou vybičované. Odhodlané nadšení pro vidinu čistšího světa se střetává s obavami o zajištění výdobytků civilizace. „Chci podtrhnout tu příležitost. Je to společenská vlna, která se přelévá i do dopravy a stavebnictví,“ říkala se zápalem v hlase Gutmannová. „Představa perfektního světa je nepřítelem dobrého světa. Nevládky chtějí všechno najednou a přitom brání některým postupným krokům,“ kontroval s viditelnou nechutí Hájek.
