Rakousko spustilo novou kampaň a její cíl je jednoznačný – skoncovat v celé Evropě s jadernou energií. Opodstatnění tohoto kroku opřelo o čísla, která ukazují jen samé plusy. Podle odborníků to však může být zavádějící. A šéfka českého jaderného dozoru Dana Drábová nevidí do budoucna jinou cestu než stále využívat všechny zdroje energie. Podle ní je to zatím jen hezký sen, že bychom byli schopni zajistit většinu energetických potřeb z obnovitelných zdrojů, uvedla v rozhovoru pro web ČT24.cz
Hornorakouská vláda si objednala studii, která ukazuje na to, že pokud by Evropa odstoupila od jaderné energetiky, tak by to bylo celoevropsky výhodné. Je to reálné?
Každá studie nějakým způsobem reaguje na byť i nevyslovená přání toho, kdo ji objednává a kdo ji platí. Já už jsem takových studií viděla hodně. A jak už toho také hodně pamatuju, tak jsem čím dál konzervativnější a mně prostě v té fyzice, které jsem se věnovala a věnuji, tyhle studie zatím nevycházejí.
Sama však říkáte zatím.
Potenciál obnovitelných zdrojů je určitě hodně velký a my ho umíme využívat technologicky a hlavně ekonomicky jenom z malé části. Všechny sny o tom, jak dokážeme zajistit 80 procent našich energetických potřeb z obnovitelných zdrojů, tak zůstávají zatím právě a jen v rovině hezkých snů. Neumíme se totiž technologicky zatím vyrovnat s přerušovaným chodem dodávek z obnovitelných zdrojů. Mám tím na mysli vítr a slunce. Neumíme za rozumné peníze a v rozumném množství energii skladovat. Autoři studie by mi na to však jistě odpověděli, že dochází k překotnému vývoji, co se týká třeba velkých bateriových úložišť.
A dochází?
Podíváme-li se na to kriticky, tak tu žádný překotný vývoj není. Je to jenom chuť investovat nemalé peníze do poměrně malých kapacit. Ono to může vypadat velmi ambiciózně mít úložiště v České republice, kdy teď zrovna jedno takové v jižních Čechách bylo spuštěno a dokáže po dobu několika hodin zásobovat středně velkou obec. Když si to však vezmeme v celkovém kontextu, kolik máme obcí, kolik máme domácností, čeho jsme dosáhli?
Dosáhli jsme demonstrace, že je to technicky možné, ale zatím jsme nedosáhli důkazu, že je to zvládnutelné v nějakém větším měřítku. Bohužel, já bych si to také přála, aby to tak bylo. Ale fyzikální zákony se nedají zatím přehlasovat a nebudou se dát přehlasovat nikdy. Naštěstí. Protože podívejte se, jak vypadají některé parlamenty – v tu ránu by některé fyzikální zákony neplatily.
A využívat samotnou energii z obnovitelných zdrojů už umíme dobře?
Kdybychom uměli využít všechnu energii slunečního záření, která dopadá na zemi a je tím prvotním zdrojem energie pro všechny ostatní formy, tak máme vystaráno. Ale my to umíme z velmi malé části a velmi neefektivně. Vlastně tuhle energii umíme využít v nějakém větším rozsahu, bavíme-li se o energii jaderných reakcí. Buď tedy jaderného štěpení nebo jaderné fúze. On si totiž málokdo uvědomuje, že tím prazdrojem energie v našem atomárním vesmíru je energie pocházející z jaderné fúze na Slunci.
Naše schopnost využívat různé formy energie je ale značně omezená. Ona je značně omezená i u těch fosilních paliv, které dnes tvoří 80 procent pokrytí naší spotřeby energie.
Celý záznam rozhovoru webu ČT24.cz s Danou Drábovou si můžete poslechnout zde:
Situace v různých zemích Evropy je však často jiná než v Česku, je vůbec německá zkušenost s odklonem od jádra přenositelná?
Situace je rozdílná země od země a také energetické politiky a strategie jednotlivých zemí se liší v závislosti na tom, co která země má k dispozici za přírodní podmínky. Takže nelze obecně říci, že to, co funguje v Norsku nebo Rakousku, je přenositelné k nám. Když zmíním našeho souseda, Německo, tak jejich energetická politika je šitá na tamní podmínky, my se od nich můžeme poučit, ale zcela jistě ji nemůžeme úplně převzít, protože naše podmínky jsou jiné. Vezmu takovou banalitu – nemáme mořské pobřeží. Tím pádem máme daleko menší potenciál k využití větrné energie.
Srovnáme-li například naši energetickou politiku se Španělskem, tak tam zase budou mít daleko větší možnosti, co se týká slunečních elektráren. Paradoxem je, že v přepočtu na hlavu je kvůli různé dotační subvenční politice instalovaný výkon ve slunečních elektrárnách rozpočítaný na hlavu v Česku vyšší než ve Španělsku.
Zakladatelé Evropského společenství říkali, že v různorodosti je síla
Jak by podle vás měl tedy vypadat optimální energetický mix Evropy a Česka?
Podle mého názoru by Evropské společenství mělo jít zpátky k otcům zakladatelům a vzpomenout si, co říkali: že v různorodosti je síla toho společenství. To znamená, že snahy po tom nasadit nějakou úplně unifikovanou politiku, jak si zajišťovat energetické potřeby, se asi nesetkají dlouhodobě s dobrým výsledkem.
Ta úvaha o společné politice by měla jít tím směrem, abychom využili všech silných stránek, které mají ty jednotlivé země, a snažili se potlačit ty slabé. A když se to začne takto skládat, tak si země opravdu dokáží navzájem pomoci, jak to má ve správném společenství fungovat. Jenže k tomu je třeba jedna podstatná věc: není záhodno si bez pragmatických racionálních důvodů ošklivit jakýkoliv zdroj energie a zároveň není záhodno z jakéhokoliv zdroje energie dělat tu stříbrnou kulku, která vyřeší všechny problémy.
Každý zdroj, který je k dispozici v té které zemi, má zkrátka své silné stránky, ale každý z nich má také své slabé stránky. A úkolem těch, kdo staví energetickou strategii, je co nejvíce využít těch silných stránek a co nejvíce se snažit eliminovat stránky slabé. Jenomže k tomu je potřeba odpoutat se od ideologie a to se nedaří.
Je tedy třeba pro Německo nebo Rakousko bezpečné soustředit své síly jen na obnovitelné zdroje?
Obnovitelné zdroje zcela jistě budou tvořit čím dál významnější část pokrytí našich energetických potřeb. Ale je potřeba si uvědomovat také jejich limity. V tomto ohledu považuji za velmi rozumné, ze česká energetická koncepce stanovuje, že se do roku 2040 budeme snažit o 25 procent pokrytí spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Je to poměrně velké sousto, ale dá se to dosáhnout.
V téhle souvislosti bych možná zmínila taková zbožná přání, jako že těch 80 procent dokážeme pokrýt z obnovitelných zdrojů. Ono je to možné, ale to nebude spotřeba elektřiny taková, jako je dnes. Dokážeme-li ji stlačit na třetinu, tak dokážeme pokrýt 80 procent z obnovitelných zdrojů. Ale pořád mějme na paměti, že hovoříme o současném stavu poznání a současném stavu technologií.
Jestli se má dlouhodobě stále se rozrůstající počet lidí na zemi nějak postarat o energie jako základ civilizace, tak bude muset dojít k nějakému myšlenkovému a technologickému průlomu. Jeden možný je zvládnutí jaderné fúze v nějakém komerčním měřítku. A druhý je skladování elektřiny. Protože v tu ránu se ty obnovitelné zdroje dostanou se svým potenciálem někam jinam.
Za takových podmínek, neobávala byste se závislosti na jednom typu energie?
Já do blízké budoucnosti skutečně nevidím jinou cestu než využívat všechny zdroje energie, které umíme aspoň trochu rozumně bezpečně a přátelsky k životnímu prostředí zvládnout. Včetně fosilních paliv. Ono se to nerado slyší. Závislost na nich bychom jistě měli zmenšovat a naše státní energetická koncepce to předpokládá, ale ta energetika, to jsou velmi dlouhodobé procesy. My vidíme, jak se společnost zrychluje v mnoha oblastech, ale energetika to neumí.
Existuje tedy opravdu nějaký důvod podložený fakty, že by některé z těch současných jaderných provozů byly opravdu nebezpečné?
Bezesporu ne. Žádná země si nedovolí na svém území provozovat něco, co by ohrožovalo její občany a tím méně to může ohrožovat sousedy té země.
Kdyby se tedy taková bezjaderná koncepce začala realizovat v podmínkách Česka, ohrozilo by to pracovní trh?
Pracovní trh se obecně mění. Stále více slyšíme o digitalizaci a průmyslu 4.0 a jaké tohle všechno bude mít dopady, posuny na pracovním trhu, nedokážeme odhadnout. Faktem ale je, že třeba v Německu se očekávané přínosy, co se týká vzniku nových pracovních míst v oblasti průmyslu obnovitelných zdrojů, tak úplně moc nenaplnily.
Proč?
To je tak komplikovaná oblast, že říci jednoznačně, které faktory na vznik nebo zánik pracovních míst mají takový nebo takový vliv, to je zase přání otcem myšlenky. Já jsem tím chtěla říci, že když se zdůvodňovala německá Energiewende (politika přechodu od energie z fosilních a jaderných paliv na obnovitelné zdroje energie – pozn. red.) tak se před deseti lety očekával daleko větší nárůst pracovních míst u obnovitelných zdrojů, než ke kterému zatím došlo.
Jak se díváte na cenu obnovitelné zdroje versus jádro? Většinou se dnes argumentuje, že se jádro nevyplácí, protože s sebou nese vysoké náklady na bezpečnost, uložení odpadu a na to, že když už se to staví, tak to nejde postavit za současných podmínek ekonomicky.
To je zase docela barevná mozaika různých komponent ceny. My musíme uvažovat o jednotlivých fázích životního cyklu toho kterého zdroje a faktem je, že postavit jadernou elektrárnu je vysoce investičně nákladné.
Stavíme ji na 50, dnes spíš 60 let, a když s ní umíme dobře zacházet, tak za 20 let máme tu investici zpět. To ovšem finanční kruhy velmi nerady slyší. Proč? Protože dnes žijeme v rychlém světě, ve světě rychlých peněz, takže 20-25letá návratnost je skutečně něco, do čeho bankéři moc peníze dávat nechtějí. Proto si také na stavbu jaderné elektrárny půjčíte za daleko vyšší úrokovou sazbu než na jiné zdroje energie. Právě kvůli té dlouhé návratnosti.
Častokrát slyšíme, že při současných cenách elektřiny se ta jaderná elektrárna nezaplatí. Nejen že za těch 25 let, ale vůbec nikdy, za tu 60letou životnost. Odvahu předpovídat, jaké budou ceny elektřiny za pět let, bych chtěla mít. Natož za 30 nebo 60 let. Takže ti, kdo říkají „při současných cenách elektřiny“ tak mají svým způsobem pravdu. Na druhou stranu, jaké ty ceny budou ve chvíli, kdy se Evropa dostane do situace, že zdroje pro základní zatížení, které nám tady postavili naši otcové a dědové, prostě doslouží a nové se nestavějí, to potom ceny elektřiny mohou udělat takové skoky, že se budou všichni divit, co se ještě vyplatí postavit a provozovat.
Kdyby se stavělo pusou a na papíře, tak už máme postaveno nejméně pět dalších jaderných bloků
Jak to vypadá s výstavbou nových bloků v Česku?
Aktuální situace je taková, a nyní si dovolím takový ošklivý příměr, a berme to prosím jako nadsázku: kdyby se stavělo pusou a na papíře, tak už máme postaveno nejméně pět dalších jaderných bloků. Jenže to rozhodnutí, kdy skutečně jdeme a děláme reálné kroky k tomu, aby ta výstavba začala, to je rozhodnutí, které se vlastně nikomu nechce udělat. V tu ránu se na něj ze všech možných stran a zájmových skupin sesype kritika, co se týká návratnosti investice například.
Jedno klíčové rozhodnutí, od kterého se odvíjí, jestli se skutečně rozběhne příprava nového jaderného bloku nejen na papíře, je právě rozhodnutí o tom, kdo a jak to zaplatí. Dnes prakticky neexistuje ve světě model, kdy na tom počátku by neměl nějaký vstup stát. Dokonce i ve Spojených státech, které jsou jedinou zemí na světě, kdy byly jaderné elektrárny vždy v soukromých rukou, nikdy nebyly vlastněny ani spoluvlastněny státem, tak i tam vláda musela přikročit přinejmenším ke garanci určitých půjček pro ty investory, kteří se do jaderných elektráren chtěli pustit. Je dobře si uvědomit, že to, co se děje v USA, co se týká fosilních paliv, zejména břidlicového plynu, dostalo nově stavěné bloky na V.C. Summer z trhu, výstavba byla zastavena.
Tohle jsou všechno rizika, kterých jsou si politici dobře vědomi, a jsou si také dobře vědomi toho, že začátek bude nepopulární. A ten, kdo potom zase slízne tu smetanu a bude stříhat za těch 15 – 20 let pásku, až se ten blok rozjede, tak už určitě nebudou oni, a tak se to nikomu nechce dělat.
Kde se bude stavět dříve: Temelín, nebo Dukovany?
V dnešní situaci určitě Dukovany. A to proto, že projekt nového jaderného bloku se dostal do skluzu. Uvědomme si, že kdyby všechno šlo podle původního plánu, tak dneska by už temelínská trojka byla do značné míry rozestavěná. Na temelínské čtyřce by se možná začínalo a tím pádem by bylo dost prostoru někde okolo roku 2025 začít s dukovanskou pětkou.
Když se ale teď podíváme na realitu, tak abychom v roce 2025 začali s dukovanskou pětkou, tak máme co dělat. A vzhledem k tomu, že již zmíněná statní energetická koncepce předpokládá, že stávající bloky Dukovan odejdou někdy mezi lety 2035 – 2040 do důchodu, tak je záhodno mít v té lokalitě nový zdroj pro základní zatížení připravený v roce 2035. Aby se to dalo zvládnout, jde Temelín do fronty. Přijde na něj třeba někdy řada.
Kdo stavbu zaplatí?
Uvažuje se o různých řešeních. Stát si musí vytvořit model, kdy přestane od řešení dávat ruce pryč. Protože buď do toho vstoupí garancí, nebo přímým financováním.
Kdybychom předpokládali, že padne rozhodnutí postavit, kolik času to bude vyžadovat, než se to spustí? Dá se to stihnout?
No jen tak tak. Už jsme na hraně toho, aby byl rok 2035 reálný. To, za jak dlouho postavíme jadernou elektrárnu, není úplně tím určujícím faktorem. I když na stavbách ve Finsku, Francii vidíme velká zpoždění. Ale jaderný blok při dobré organizaci té investice se dá postavit za sedm osm let, nemluvím o pěti letech, což je období běžné v Číně. Ale evropská a naše legislativa, která se vztahuje k velkým investičním projektům, je do té míry komplikovaná, že přinejmenším stejnou dobu budou trvat všechny licenční procesy, od hodnocení vlivu na životní prostředí, územní řízení, stavební řízení a tak dále.
Tím pádem, pokud se v té povolovací legislativě něco nezmění, tak musíme počítat přinejmenším s osmi až deseti lety na licenční akce. Na to, aby se v roce 2025 koplo do země, máme nejvyšší čas dělat reálné kroky. Nějaké se dělají, například běží hodnocení vlivu za životní prostředí pro ten dukovanský pátý blok. Nebude to krátké, protože zcela jistě se do toho procesu vloží sousední země.
Jaké je podle vás nejlepší řešení jaderného odpadu. Úložiště?
Strategie koncepce nakládání s vyhořelým jaderným palivem je stanovena dobře a realisticky, tím pádem vlastně máme ještě čas. Což je ale dvojsečná věc. Známe se, člověk dokud má čas, tak toho úsilí vyvíjí řekněme přiměřeně. A tím pádem, když se mluví o tom, že někdy okolo roku 2025 bychom měli mít vytipované lokality pro hlubinné úložiště a někde kolem roku 2050 by se skutečně mělo začít stavět, tak to vlastně nikoho moc nepálí, prostě protože je to daleko, z pohledu funkčních období je to fakt dost daleko.
Je to dobře a špatně zároveň. Špatně proto, že to umožňuje jistou laxnost, a dobře proto, že se do té doby může najít řešení, které přinejmenším to finální uskladnění vyhořelého jaderného paliva ulehčí. Technologie na to, aby se přepracovávalo, už tady jsou, ale nejsou ekonomicky výhodné. To znamená, že náš přístup uchovávat vyhořelé jaderné palivo v suchých skladech v areálu jaderné elektrárny a čekat na přepracování je přístup pragmatický.
Druhá věc je, že možná, doufejme, přijde Evropské společenství zase trošku k rozumu, a řekne si, že trvalá úložiště pro každý stát na jeho území jsou trošku luxus. Jenomže představme si dnes politika, který předstoupí před voliče, a řekne: mám pro vás báječný projekt, budeme tu mít úložiště pro tři čtyři pět evropských zemí. To asi dneska voliči nebudou slyšet rádi.
