Výročí osmdesáti let od založení prvního československého samostatného polního praporu v Buzuluku, který se proslavil v bitvách druhé světové války u Sokolova nebo Kyjeva, si politici a vojáci připomněli na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích. Akce se měla podle ministryně obrany Jany Černochové (ODS) původně konat přímo v ruském Buzuluku, kde prapor v roce 1942 vznikl. Ruská agrese proti Ukrajině ale cestě české delegace zabránila. Na místo se vydala pouze skupina členů vojenské historie.
Během pietní akce u pomníku věnovaného československým účastníkům druhé světové války položili věnce a květiny zástupci prezidentské kanceláře, Poslanecké sněmovny, Senátu, ministerstva obrany a armády. Ministryně Černochová řekla novinářům, že resort se rozhodl připomenout tehdejší události alespoň u pražského pomníku. „Původní můj záměr byl jet položit věnec a poklonit se památce přímo v Rusku. Bohužel z politických důvodů, které tam nastaly po jejich vpádu na Ukrajinu, je to nemožné,“ poznamenala.
Vznik československé jednotky v Buzuluku, která začala fungovat od února 1942, ale až 15. července dosáhla plných počtů, je podle ministryně potřeba si připomínat. Poukázala na to, že komunistický režim československý prapor zneužil ke své propagaci. „Patřím do generace Husákových dětí, kdy jsem se samozřejmě o cestě (československých vojáků) z Buzuluku do Prahy učila, ale učila jsem se o tom přesně v těch propagačních prokomunistických souvislostech,“ podotkla. Považuje za povinnost politiků nebo třeba učitelů, aby uvedli věci na pravou míru.
Na frontu se vojáci dostali až po dlouhé anabázi
Černochová zdůraznila složitou cestu, kterou členové jednotky museli podstoupit, než mohli za svou zemi bojovat. Poukázal na to i Martin Žour ze spolku Hrdinové od Sokolova. „Museli si projít tříletou anabází,“ poznamenal k československým vojákům. Po okupaci Československa museli utéct přes Polsko a následně přejít sovětskou hranici, kde byli podrobeni výslechům a posláni do pracovních táborů. „Až po třech letech jste mohli být nasazeni na frontě a mohli jste se blížit k osvobození Československa. Až po třech letech jste dostali právo umřít na frontě,“ řekl.
Jádro útvaru tvořili vojáci a dobrovolníci z československého legionu v Polsku, které po záboru Polska zajala Rudá armáda a skončili v internaci v SSSR. Významně zastoupeni byli v jednotce Židé, kteří po útěku z Československa skončili v sovětských lágrech, stejně jako tisíce uprchlíků z Podkarpatské Rusi. Prapor tvořillo 979 mužů a 38 žen.
Výcvik v Buzuluku trval téměř rok. Bojovým křtem praporu byla obrana vesnice Sokolovo jižně od ukrajinského Charkova. Následně byla jednotka rozšířena na 1. československou samostatnou brigádu a po posílení zejména o volyňské Čechy na 1. československý armádní sbor. Českoslovenští vojáci se zapojili například do bojů u Kyjeva nebo do karpatsko-dukelské operace.
Ženy ve Svobodově armádě
Do Svobodovy armády vstoupil před 80 lety i otec Boženy Ivanové a ona sama o rok a půl později do 2. paradesantní brigády v Jefremově. Na Ludvíka Svobodu vzpomíná Božena jako na velkou autoritu. „Tatínek na něj nedal dopustit, byl to zlatý člověk,“ vzpomíná.
„Výcvik byl stejný pro kluky i holky, rozdíl byl jen v tom, že holky byly méněcenné, ty musely jít až poslední. Nejdřív nám dali ruské pušky, to nebylo možné unést, to byla strašná tíha. Potom nám dali automaty a to bylo něco. Automat byl lehký přes rameno,“ popisuje.
