Před 75 lety, 19. června 1945, byl vydáním takzvaného velkého retribučního dekretu zahájen proces, jehož cílem mělo být potrestání osob, které se za okupace provinily proti československému státu. Proces byl dále upravován řadou dalších dekretů (například o Národním soudu), z nichž poslední „o trestání některých provinění proti národní cti“ (malý retribuční dekret) byl vydán 27. října téhož roku.
K provedení retribuce byly zřízeny mimořádné lidové soudy. V českých zemích bylo podle velkého retribučního dekretu obviněno podle údajů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) 132 549 osob, mimořádné lidové soudy zastavily trestní řízení pro nedostatek důkazů nebo osvobodily obviněné v 49 666 případech a 22 087 osob bylo odsouzeno.
Zbylých více než 60 tisíc případů bylo buď předáno řádným soudům, zastaveno z důvodu neznámého pobytu pachatele, nebo přerušeno kvůli odsunu a repatriaci obviněných. K smrti bylo odsouzeno přes 700 osob.
Podle retribučních dekretů byli souzeni i čelní představitelé okupační moci, včetně státního sekretáře Karla Hermana Franka a zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegea. Oba byli pražským lidovým soudem odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Popraven byl také za účasti 30 tisíc lidí historik německé národnosti Josef Pfitzner, který byl za druhé světové války nacistickým náměstkem pražského primátora.
Retribuční dekrety měly původně platit do května 1947. Po komunistickém převratu byla jejich platnost obnovena do konce roku 1948.
Z právního hlediska byl zejména velký retribuční dekret problematickou záležitostí, protože zaváděl princip retroaktivity (zpětné platnosti) a odsouzeným fakticky odpíral možnost odvolání. Paragraf 31 například uvádí: „Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není řádných opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoliv podaná nemá odkladného účinku. Trest smrti se vykoná do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného může býti lhůta prodloužena o další hodinu.“
