Před sto lety, 22. července 1919, přijali poslanci Revolučního národního shromáždění zákon o veřejných knihovnách. Podle normy musela každá obec zřídit a provozovat takovou instituci. K literatuře se tak dostávali i ti, kteří si nemohli dovolit za knihy utrácet. Tím české země vykročily ke knihovnické mocnosti světa, kterou dodnes jsme.
„Na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány buďte politickými obcemi veřejné knihovny s četbou vzdělávací naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu,“ stálo v prvním paragrafu normy.
Zákon o veřejných knihovnách obecních vycházel v přístupu k budování a spravování knihovní sítě z anglosaského a skandinávského modelu. Povinnost zřídit knihovny připadla obcím, které se také měly postarat o peníze na jejich provoz.
Zákon přitom umožňoval při vzniku obecních knihoven navázat na existenci stávajících biblioték, které mohly obecní úřady převzít, nebo se s nimi dohodnout na zajištění provozu knihovny.
Krátce před první světovou válkou bylo v Čechách a na Moravě 4451 všeobecně přístupných knihoven ve 3243 obcích, snadný přístup k literatuře tedy měli obyvatelé asi dvou pětin obcí. Jejich rozložení však bylo nerovnoměrné.
Šestnáct tisíc knihoven československých
Počet knihoven po přijetí zákona výrazně vzrostl, i díky penězům, které na jejich provoz musely obce uvolňovat. Podle sčítání, provedeného v roce 1920, sice počet knihoven oproti předválečnému stavu klesl téměř o polovinu na 2885, po pěti letech účinnosti zákona už ale disponovala ČSR hustou sítí více než deseti tisíc knihoven.
A to jak těch oficiálně označovaných za československé, tak menšinových, zejména německých a na Slovensku maďarských. Menšinové bibliotéky přitom měly nárok na zvláštní podporu. V roce 1929 pak celkový počet obecních knihoven v Československu překonal 16 tisíc.
Prvorepublikový knihovní zákon platil čtyřicet let, až na menší změny (zrušení knihovních rad, jejichž roli převzaly národní výbory) přežil i únor 1948. Teprve v létě 1959 ho nahradila norma o jednotné soustavě knihoven, vycházející z principu centrálního řízení všech oblastí života, jež v knihovnách viděla důležitého „činitele socialistické výchovy“. Socialistický zákon pak platil ještě déle než ten z roku 1919, zcela nová norma jej nahradila teprve od ledna roku 2002.
Československému i českému zákonu o knihovnách je společná podpora knihovní sítě. Ta již sice nedosahuje poměrů první republiky, kdy v roce 1929 bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přes 12 tisíc knihoven (dnes jich je kolem 5300), přesto ale patří k nejhustším v mezinárodním srovnání.
Akce, přednášky, digitalizace
Jedna knihovna připadá zhruba na dva tisíce obyvatel, což je podle srovnávací studie Nadace Billa a Melindy Gatesových zveřejněné před třemi roky vůbec nejlepší údaj na světě. A jejich role se proměňuje. Víc než pro knihu chodí lidé do knihoven za kulturními akcemi a přednáškami.
„Knihovny dnes jsou největšími neformálními vzdělavateli v České republice, dělají desetitisíce vzdělávacích akcí v této zemi,“ tvrdí předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky Roman Giebisch.
Knihovníci postupně také všechny svazky digitalizují. Rádi by je čtenářům poskytli on-line, v cestě jim ale stojí autorská práva. Knihovny by měly majitelům děl za vyvěšení na internet platit. Ministerstvo kultury ale slíbilo, že výdaje pohybující se kolem 25 milionů korun ročně uhradí z rozpočtu resortu.
„To znamená, že by každý mohl přijít do jakékoli knihovny a číst to, co bylo zdigitalizováno. V současné době by se jednalo asi o dvě stě tisíc svazků knih a časopisů,“ poznamenal ředitel Knihovnického institutu Národní knihovny ČR Vít Richter. V horizontu dalších let by mohl čtenář tuto službu využívat i na svých zařízeních doma. Bude ale záležet na majiteli díla, jestli zpřístupnění na internetu dovolí.
