Tisícileté manželství s Maďarskem padlo. Před sto lety se Slováci přihlásili k Československu

Před sto lety zpřetrhaly dvě stovky slovenských představitelů spojení Slováků s Uherskem a Martinskou deklarací se přihlásily k myšlence československého státu. „Slovenský národ je částí jazykově i kulturněhistoricky jednotného československého národa,“ stálo mimo jiné v dokumentu, který také ustavil Slovenskou národní radu jako jediný orgán oprávněný jednat jménem Slováků.

Telegram Národnímu výboru ze slovenského Martina
Zdroj: ČTK

Stejně jako Češi i Slováci usilovali o samostatnost už několik let před koncem první světové války. V roce 1915 například v americkém Clevelandu vznikla první oficiální dohoda organizací amerických Čechů a Slováků o spolupráci.

Dokument zavazoval mimo jiné ke společnému úsilí v dosažení národní svobody na základě spojení ve federativním svazu států. V květnu 1918 ho nahradila Pittsburská dohoda.

Ještě před tím ale v únoru 1916 vznikla v Paříži Československá národní rada, která se stala hlavním centrem zahraničního odboje a snažila se přesvědčit státy Dohody o nutnosti rozbít monarchii. Místopředsedou rady byl i Slovák Milan Rastislav Štefánik.

Clevelandská dohoda
Zdroj: moderni-dejiny.cz

Proti Uhersku, jehož bylo Slovensko součástí, začali v roce 1918 postupně aktivně vystupovat i domácí politici. Když 1. května proběhla v Liptovském Mikuláši sociálnědemokratická manifestace, slovenský politik, budoucí ministr několika československých vlád a jeden z mužů 28. října Vavro Šrobár poprvé v zemi přednesl požadavek na sebeurčení slovenského národa.

Šrobár hovořil ze schodů zájezdního hostince U Černého orla, který je dnes součástí Liptovského muzea. Podařilo se mu prosadit i přijetí rezoluce, která obsahovala požadavek na sebeurčení „uherské větve československého kmene“. Šlo o důležitý signál pro zahraničí, že také Slováci podporují aktivity exilové Československé národní rady. Uherské úřady za to Šrobára uvěznily, rozpad Uherska se už ale nedal zastavit.

Mikulášská rezoluce

Žádáme:
1. Aby se vlády chopily každé příležitosti uzavřít spravedlivý a trvalý mír, založený na poctivém řešení všech zahraničních a vnitropolitických otázek. Mír, který zabrání vzplanutí nových válek a přinese pokoj a svobodu všem národům Evropy.

2. Jako přirozený následek uznané svobody žádáme bezpodmínečné uznání práva na sebeurčení všech národů nejen za hranicemi naší monarchie, ale i národů Rakouska-Uherska, tedy i uherské větve československého kmene. 

Mikulášská (májová) rezoluce
Zdroj: Ministerstvo zahraničí

S Maďarskem se musíme rozejít

Konečné rozhodnutí o vytvoření společného státu s Čechy padlo 24. května. Předseda Slovenské národní strany Matúš Dula tehdy svolal tajnou schůzku stranického vedení do Turčianského Svätého Martina (dnešní Martin). Andrej Hlinka poradu shrnul slovy: „Nevyhýbejme se otázce, povězme otevřeně, že jsme pro orientaci česko-slovenskou. Tisícileté manželství s Maďarskem se nevydařilo, musíme se rozejít.“

Stanovisko ale bylo potřeba prosadit i na veřejnosti. Dula proto začal formovat Slovenskou národní radu, která měla reprezentovat všechny politické směry na Slovensku. Události v Evropě mezitím nabraly rychlý spád. Československá exilová vláda schválila 17. října  Washingtonskou deklaraci, ve které odmítla autonomii českého a slovenského národa v rámci habsburského mocnářství.

V Praze pak v reakci na rozhodnutí Vídně jednat o mírových podmínkách předložených americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem došlo 28. října k vyhlášení Československa. Národní výbor, ve kterém byl i Vavro Šrobár, převzal moc a přijal i první zákon, kterým vyhlásil Československou republiku.

O dva dny později se v Martině nezávisle na dění v Praze sešla slovenská politická reprezentace, aby finálně ustanovila Slovenskou národní radu. K jejímu založení vyzýval Matúš Dula už v roce 1914, vypuknutí války ale jeho záměr oddálilo.

Politici na Slovensku tou dobou ještě o převratných událostech z 28. října nevěděli. V Uhersku panovala silná cenzura. O všem je informoval až agrárník Milan Hodža, který do Martina přijel 30. října večer z Budapešti.

Martinskou deklaraci, jejíž první verzi politici přijali už před příjezdem Hodži, proto na základě nových skutečností ještě mírně upravili. Výsledkem byl dokument, který potvrdil, že „slovenský národ je součást jazykově i kulturně jednotného národa česko-slovenského“.

Konec pravomocí uherské vlády

Na znění deklarace se podíleli nejvýznamnější zástupci všech směrů politického života. Památného jednání v sídelním městě Slovenské národní strany, tehdy nejpočetnějšího politického uskupení Slovenska, se účastnil její předseda Dula, katolický hodnostář a budoucí lidovecký politik Karol Anton Medvecký, zástupce katolického hnutí a budoucí ľuďácký politik Andrej Hlinka, jediný slovenský poslanec v uherském sněmu Ferdiš Juriga nebo již zmíněný Hodža.

Martinská deklarace
Zdroj: moderni-dejiny.cz

Text Martinské deklarace se odvíjel především od práva na sebeurčení národů, jak ho definoval americký prezident Wilson. Vyhlašovala ukončení pravomocí uherské vlády na slovenském území a převzetí těchto pravomocí Slovenskou národní radou.

Dále v duchu čechoslovakismu osvědčovala, že „slovenský národ je částí jazykově i kulturněhistoricky jednotného československého národa“. A pro tento národ žádala neomezené sebeurčovací právo na základě plné nezávislosti. 

Jedním ze signatářů Martinské deklarace byl také právník a pozdější poslanec a ministr školství Ivan Dérer. V rozhovoru z roku 1968 vzpomínal, že před budovou Tatrabanky, kde došlo ke schválení deklarace, byla tehdy shromážděná maďarská armáda: „Nevěděli jsme, zda nás, až vyjdeme z budovy, všechny nepozatýkají.“

Video Dérer
video

Rozhovor s Ivanem Dérerem, jedním ze signatářů Martinské deklarace (1968)

„Slováci v tomto období neměli téměř žádná práva. Násilnou maďarizací na konci 19. a na začátku 20. století přišli o poslední gymnázia. V rodném jazyce se mohli vzdělávat jen na obecných školách. V uherském parlamentu byli zastoupeni jen tři čtyři slovenští poslanci, zatímco čeští reprezentanti jich měli ve Vídni třetinu. Republika vznikla pro Slováky jako pro národ v hodině dvanácté,“ uvedl ředitel slovenského Vojenského historického ústavu Miloslav Čaplovič.

Maďaři ovšem chtěli, aby Slováci zůstali v Uhersku. Věděli ale, že válku prohráli, a proto vstřícně shromáždění v Martině povolili. Slovenské politické reprezentaci dokonce na jednání přišel telegram maďarského předsedy vlády grófa Mihályho Károlyiho s žádostí o bratrskou spolupráci.

Hned po skončení průlomové schůze se proto její účastníci mohli rozjet po celém Slovensku a agitovali pro nově vzniklý stát. Nově jmenovaná maďarská vláda se ovšem slovenského území odmítala vzdát a Slovenská národní rada nedisponovala potřebnými prostředky, jimiž by mohla fakticky přebrat moc v zemi.

Když rada odmítla maďarský návrh autonomie pro Slovensko, reagovala maďarská armáda obsazením téměř poloviny slovenského území. Nápravu zjednala až intenzivní diplomatická jednání, vyslání českého vojska a četnictva na Slovensko a nekompromisní nařízení vítězných mocností ke stažení maďarské armády.

Sama Slovenská národní rada fungovala necelé tři měsíce, o její konec se postaralo nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a nadšeného vyznavače myšlenky čechoslovakismu Šrobára, který kompetenční spory s radou vyřešil 20. ledna 1919 tím, že ji rozpustil a veškerou moc soustředil ve svých rukou.

Spory o státní svátek

I s ohledem na jednání v Martině není 28. říjen na Slovensku na rozdíl od Česka státním svátkem, ale jen památným dnem. Slovensko také vznik Československa v uplynulých letech nikdy oficiálně neslavilo. Letos sice byl mimořádně vyhlášen státní svátek, ale na 30. října a pouze pro tento rok.

O vyhlášení Dne vzniku Československa za státní svátek se v zemi už řadu let vedou bouřlivé diskuse. Opoziční poslanci se pokusili návrh prosadit ve slovenském parlamentu naposledy loni. Výraznou většinou hlasů byl ale opět odmítnut.