Malý a nenápadný čtvercový průlez a za ním zdánlivě nekonečný labyrint temných chodeb. Za kovovými vraty v kopci nad Litoměřicemi se rozkládá největší česká podzemní továrna z období druhé světové války. V poslední době se tam však nelegálně vydávají i početné skupinky dobrodruhů. Tomu ale bude brzy konec, podzemí se má všem nezvaným návštěvníkům definitivně uzavřít.
Kdysi skrýval tajnou válečnou výrobu, teď Richard láká vandaly. Přístupný proto bude už jen on-line
Pod vrchem Bídnice, který je sousedem výraznějšího Radobýlu, se nejméně od začátku 19. století těžil vápenec, který se tu vyskytuje až v sedmimetrové vrstvě. Doly tu byly celkem tři: nejrozsáhlejší byl známý jako Steinbruches, další dva jako Höring-Bruch a Loboda-Bruches.
„Pro kluky z Litoměřic to bylo místo plné tajemství. Přes přísný zákaz rodičů se do podzemí čas od času pořádala výprava. A většinou to končilo velice bolavě (na zadních partiích), párkrát si nás odvezla tehdy veřejná bezpečnost a tak to šlo stále dokola,“ popisuje Roman Gazsi, který se podzemnímu komplexu dlouhodobě rozsáhle věnuje.
Německá průmyslová výroba byla za druhé světové války častým cílem leteckých útoků. Pro zachování výroby a zamezení ztrátám tak byli Němci nuceni přemístit část zbrojního průmyslu do nových prostor, částečně také do podzemí.
„Štoly budou využité pro válečné účely“
Podle historických zdrojů měly na českém území vzniknout čtyři rozsáhlé podzemní areály. Jeden měl být v Rájci u Blanska, další u Berouna, třetí měl být Rabštejn. Čtvrtý komplex se měl nacházet u Litoměřic. V listopadu 1943 tak litoměřické doly dostaly výzvu k zastavení podzemních prací a poskytnutí plánů štol Říšskému úřadu.
Na jaře 1944 už byly v plném proudu úpravné práce a výstavba utajeného továrního komplexu, který měl posloužit pro výrobu válečného materiálu. Pravděpodobně po předsedovi představenstva dolů byl projekt označen krycím jménem – štoly tak dostaly nová označení, Richard I., II. a III.
Náročné úpravy podzemních prostor si vyžádaly velké pracovní nasazení. Kromě více než tisícovky civilních zaměstnanců se na projektu podílely až 4 tisíce dalších dělníků denně – jako levná pracovní síla posloužili vězni koncentračního tábora Terezín.
Docházet museli vězni z Terezína do Litoměřic pěšky. Jen vzdušnou čarou šlo o pětikilometrovou vzdálenost. Pochody tak ubíraly čas, který vězni mohli věnovat práci. Postupně proto vznikla poblíž dolu Richard pobočka tábora ve Flossenbürgu – koncentrační tábor Litoměřice. V květnu roku 1944 sem první transport přivezl přibližně 1200 lidí, kteří měli tábor vybudovat.
Pro další ubytování vězňů posloužily i budovy jízdárny, stájí, sklady a bývalé kasárny, které se nacházely v těsném sousedství továrny. Později sem byli přemístěni i vězni z Malé pevnosti v Terezíně. Na začátku jara 1945 tu bylo kolem 9 tisíc vězňů, kteří spali i na šestipatrových palandách.
GALERIE
Koncentrační tábor Litoměřice
Hygiena byla nedostačující, trápila je zima i přelidnění tábora, dvousměnný provoz byl vyčerpávající. Důsledkem bylo rozšíření vší i epidemie břišního a skvrnitého tyfu. Běžné byly těžké úrazy, způsobené závaly i padajícím kamením nebo taháním těžkých vozíků s vápencem. Vzduch byl zakouřený od malé lokomotivy, která z podzemí odvážela vytěžený materiál.
Vězně sužovalo vysílení i nedostatek potravin. Vedení tábora dokonce požadovalo zvýšení přídělů potravy, důvodem bylo ale zvýšení výrobní produkce, nikoli blaho vězňů. Příděly se časem naopak spíše zmenšovaly.
Tma, hlad a všudypřítomný prach
Mezi vězněnými byli především Poláci, Rusové, Jugoslávci, ale i Italové, Němci nebo Řekové. Vězni nejprve začali pracovat na štole Richard I., v květnu 1944 pak začali pracovat na štole Richard II. Třetí štola se stavebních prací dočkala také, dokončeny ale nebyly, dělníci sem ani nestihli nainstalovat veškeré potřebné technické vybavení.
Protože prostory byly poměrně stísněné, bylo třeba řadu z nich rozšířit. Nízké chodby se zvětšily na až dvacet metrů široké sály, na výšku čítaly kolem šesti metrů, některé dosáhly až stometrové délky. Stropy a stěny byly zpevněny železobetonovými klenbami, cihlami nebo dřevem.
Cesta do hlubin Richardu byla tichá, mlčící, jen tu a tam rušená zahulákáním některého netrpělivého nebo popudlivého strážce či výkřikem týraného vězně. Tahle cesta byla mnohem beznadějnější pro tajemnost hloubky, pro záhady, které skrývaly prostorné chodby a štoly sem tam se křižující a rozbíhající se do pološerých neznámých dálek a neurčitých směrů bez orientace.
Práce byly životu nebezpečné, první zával byl zaznamenán už v roce 1944, kdy strop zavalil šedesátičlennou skupinu dělníků. V prašném bludišti o třiceti kilometrech chodeb vězni často neměli ponětí o čase, do dolu prosakovala voda, znali často pouze cestu na své vlastní pracoviště.
Bezpečností opatření podle historických zdrojů chyběla. Vězni si alespoň provizorně chránili hlavy před padajícím kamením a vytvářeli si improvizované přilby. Narušováním horniny se ale vápenec odlamoval ve velkých blocích, často o tloušťce až jednoho metru. Takovým kusům se mezi vězni říkalo „víka na rakve“ – nešťastníci zavalení takovým kusem horniny neměli šanci přežít.
„Všechny takto upravené prostory se následně stříkaly cementovým mlékem s příměsí vodního skla, čímž se předešlo větrání vápence, bílá barva napomáhala lepšímu osvětlení a současně bylo možné rozpoznat opady vápence. Na vybraných místech bylo k ošetření stěn použito i speciální pryskyřice,“ popisuje Gazsi.
Schéma podzemní továrny Richard
Vnitřní prostory byly přehrazeny na výrobní dílny, kanceláře nebo laboratoře, oddělené byly i pomocné prostory, technické zázemí a šatny nebo toalety pro dělníky. Zavedeno bylo osvětlení, kanalizace i voda. U východu se nacházela i telefonní ústředna, která spojovala Richard s venkovním světem – Prahou a pravděpodobně i Berlínem.
Richard I. byl přidělen akciové společnosti AutoUnion. Richard II. připadl společnosti Osram, vznikat tu měly dráty a telefonní a spojovací přístroje. Zda výroba skutečně začala, je stále předmětem sporů historiků. Richard III. měl údajně sloužit jako prostor laboratoří a chemické výroby, prostory ale nebyly stavebně dokončeny.
V podzemí Auto Union ovšem už od podzimu 1944 vznikaly při dvanáctihodinových směnách odlitky bloků motorů, klikové hřídele, motory do tanků a dalších těžkých vozidel. Na začátku výroby byly v dole tři výrobní haly, kde bylo kolem tří stovek strojů. Kromě výroby zde probíhaly také opravy motorů z tanků Panther a Tiger. Samotná montáž se tu neprováděla, byť byla montážní linka v plánu, její zprovoznění se pravděpodobně nestihlo.
„Hitler je mrtev… tábor bude rozpuštěn“
Dokončení továrny bylo plánováno na srpen 1945, nikdy k němu ale nedošlo. V květnu byli při večerním apelu svoláni vězni v litoměřickém koncentračním táboře. Místo obvyklých povelů jim velitel tábora oznámil konec války, spravil vězně o úmrtí Adolfa Hitlera a sdělil jim, že tábor bude rozpuštěn a oni propuštěni.
Richard se mnou zůstal navždycky. Zasunutý tu a tam jinými událostmi, jinými životními epizodami, příhodami, jak je člověku život předesílá, ale nezapomenutý, nezapomínaný, poněvadž byl krutý.
Ne každý vězeň měl to štěstí, že z tábora odešel. Z celkem 18 tisíc vězňů jich v Richardu zahynuly čtyři tisíce. Němci se ještě pokusili továrnu na poslední chvíli vyhodit do povětří, nainstalovali do štol výbušniny, k samotné explozi ale nedošlo. O čtyři dny později, 9. května, Němci továrnu Richard i město Litoměřice opouští.
- Richard nebyl jedinou podzemní továrnou v Litoměřicích. Během války vznikla továrna i v bývalém Labskozámeckém pivovaru, respektive v jeho podzemních prostorách. Po bombardování Berlína v roce 1942 sem byla přenesena výroba leteckých vrtulí a součástek k leteckým motorům. Šlo o pobočku berlínské firmy Propeller Schwarz- Gustav Schwarz GmbH. Sklepy byly přestavěny a rozšířeny, z Berlína sem bylo dovezeno vybavení a továrna dostala krycí jméno Albis.
- Vrtule se vyráběly z několika vrstev dřeva. Právě tyto vrstvy vězni v továrně podle šablon vyřezávali a spojovali. Na práci tu nejprve Němci využívali české dělníky, později jim posloužili vězni z terezínské pevnosti. Po válce byl prostor upraven na mrazírny, podnik byl poté v roce 1996 privatizován.
O několik dní později se o Richard začala zajímat sovětská a československá armáda. Podle průzkumů příslušníků armády je v té době v Richardu uloženo na 200 tun výbušnin a je zažádáno o jejich odstranění, ke kterému v rámci týdnů skutečně dojde.
Ještě během jara se doly částečně vyklízí, odváží se technika a vybavení, demontují se výrobní zařízení. České cementárny už v druhé polovině roku začnou připravovat doly na obnovenou těžbu vápence.
GALERIE
Důl Richard - podzemní továrna
Na konci roku je zhotoven popis vnitřních prostor, který je následně odeslán na ministerstvo národní obrany. Ze spisu je jasné, že kromě betonovaných částí jsou podzemní prostory ve špatném stavu, prostory obráběcích strojů ohrožují sesuvy půdy, které by mohly spustit vibrace, v relativně dobrém stavu jsou bývalé montážní haly.
Materiály k likvidaci závodu Richard
Navzdory stavu komplexu byla v roce 1947 obnovena těžba vápence, důl přešel pod správu Čížkovické cementárny a vápenice. Podle ní tato část podzemí dostala své jméno. Už touto dobou mělo docházet k závalům a pádům částí stropů.
Těžba vápence v podzemí trvala až do roku 1963, kdy byla pro nerentabilitu ukončena a důl byl „zakonzervován“. Kvůli hrozícím závalům je rozhodnuto o vyklizení podzemních prostor. Z bezpečnostních důvodů je také zavalen jeden z vchodů do II. části dolu.
„Podzemní prostory (hlavně Richard I.), byly prakticky od počátku nabízeny různým vojenským i státním podnikům k využití. Jednalo se o strojírenské či opravárenské podniky v počátku ve vazbě na zbrojní výrobu. Později bylo od primárně zbrojní výroby upuštěno a prostory byly využity jako skladiště potravinářských výrobků – zeleninou a ovocem počínaje a slanečky konče,“ uvádí Gazsi na svém webu.
„Nechtěný a nevyužitý“
Až v roce 1959 nachází Richard další využití. Přes původní nevoli odpovědných úředníků je nakonec vydán souhlas vybudovat v dole úložiště radioaktivních odpadů. Část podzemí přechází do správy terezínského památníku a v plánech se počítá se zpřístupněním podzemních prostor, vybudováním parkoviště a objektu pro průvodce i návštěvníky.
- V roce 1984 se do zavalené části Richardu I. pokusila v rámci natáčeného dokumentu provrtat Československá televize. Dle domněnek měl být právě v této části dolu ukryt archiv.
Projekty, které se snažily podzemí zpřístupnit, ale k realizaci nikdy nedospěly. Na vratech se objevila cedule zakazující vstup a nevyužité prostory zůstaly bez údržby. Zapomenutý podzemní svět začal ale lákat příležitostné návštěvníky.
Podle Gazsiho se dříve do podzemí vydávalo jen malé množství nadšenců, v převážné většině se jednalo o lidi, které zajímalo objevovat různá zákoutí v nekonečném podzemí.
„Nikdo neměl potřebu ničit artefakty. Vše se jenom fotilo nebo shromažďovalo do jakýchsi lokálních miniexpozic. Jednalo se o bezpečná místa, kde teoreticky nehrozilo, že nález zapadá kamením.“ Situace se podle něj změnila až v poslední době. Na vině je jak medializace, tak i neúcta k podzemí a nevědomost.
V podzemí potkáte třeba tatínka, který má za sebou dvě děti a on je vláčí do podzemí, které může za chvilku spadnout… Nebo skupinku puberťáků v teniskách, kteří si svítí telefonem a ptají se, kudy se kam dostanou.
„Oni jdou prostě do díry v podzemí. Nevědí, že tu zemřelo velké množství lidí, nevědí, že například ty betonové traverzy na stropě zvedala parta hubených kluků z koncentračního tábora. Nevědí, že hromady pytlů s cementem do podzemí nanosilo komando vězňů a pro mnohé byl ten těžký pytel to poslední, co v životě spatřili,“ uvádí Gazsi příklady návštěvníků, se kterými se ve spletitém třicetikilometrovém podzemním labyrintu setkal.
Během dřívějších let se objevilo ještě několik plánů, jak podzemí zpřístupnit a využít, o dole vznikl ve spolupráci s týmem mosteckých báňských záchranářů společně se zaměstnanci úložiště radioaktivních odpadů Richard dokument, který i nastiňoval možnou podobu budoucího muzea. Jakékoliv pokusy o vybudování veřejně přístupného prostoru ale překazila finanční náročnost takového projektu.
Hodnotu komplexu a jeho problematickou situaci reflektuje i terezínský památník. „Uvědomujeme si, že celé toto území má především pro pozůstalé tisíců obětí, nespravedlivě perzekvovaných v někdejší podzemní továrně, obrovský význam a jako takové je přirozeným pietním místem,“ píše se v tiskové zprávě.
GALERIE
Důl Richard. Fotografie jsou součástí stálé expozice Důl Richard v proměnách času, která je k vidění v budově Litomeřického infocentra a radnice.
„Současný stav prostor kolem vstupu je však vlivem vandalismu velice neutěšený a neodpovídá významu této památky. Proto považujeme za svůj úkol se touto situací zabývat a místo v budoucnu pietně upravit,“ uvádí Jan Roubínek, ředitel Památníku Terezín, ve svém srpnovém vyjádření. Komplikací pro jakékoliv úpravy prostor jsou podle něj nevyjasněné majetkoprávní vztahy i neukáznění lidé.
„Několik posledních desítek let jsou na vstupu do podzemí instalována masivní kovová vrata, za nimiž je ještě betonová zeď. Do vrat i do zdi jsou neustále hloubeny otvory, kterými do útrob bývalého dolu pronikají nepovolané osoby,“ komentuje současný stav Tomáš Rieger, vedoucí oddělení vnějších vztahů a marketingu v Památníku Terezín.
„Prostory jsou bez kontroly a jejich stav není přesně zdokumentovaný, což už samo o sobě znamená riziko. K závalům dochází, ze stropu padají odtrhávající se kusy betonu a kamene. Každý další pohyb neautorizovaných osob tuto situaci jen zhoršuje.“
Podzemí je i podle Romana Gazsiho v současnosti v neutěšeném stavu. „Při každé návštěvě lze spatřit další opady kamení. V podzemí Richardu se to dá poznat poměrně jednoduše. Pokud to není opad kamenů o velikosti osobního auta – který se fakt nedá přehlédnout, jsou drobné opady znatelné jinou barvou. Co je nové, je o poznání tmavší.“
Přístupný už jen on-line
I kvůli nestabilitě celého prostoru se Památník Terezín rozhodl zabezpečit prostory tak, „aby zde někteří nezodpovědní jedinci a zmínění vandalové svou činností již nenarušovali pietní charakter místa, jak k tomu čím dál tím častěji dochází v současné době. V našem zájmu je samozřejmě také ochrana zdraví a životů těchto osob,“ uvádí dále v tiskové zprávě z 2. srpna 2018.
„S přihlédnutím k nebezpečí, které každému hrozí v případě vstupu do prostor z důvodu aktuálního nedobrého technického stavu objektu, nebude památník ani nadále vstup komukoli umožňovat. (…) Opatření technického charakteru provedená v tomto směru však v minulosti nebyla z dlouhodobého hlediska účinná. V blízké budoucnosti se účinnými stanou,“ stojí v tiskové zprávě.
Že práce na opatřeních již byly započaty, potvrdil i Tomáš Rieger. Z preventivních důvodů ovšem nespecifikoval, o jaká opatření půjde. Už 21. srpna ale samozvaní průzkumníci podzemí sdíleli na sociálních sítích fotografie zavařených průlezů a nově nainstalovaných mříží. Ty spolu s nově vybudovanou zdí přehradily všechny otvory, kterými bylo možné do dolu prolézt.
Richard, kromě občasných organizovaných prohlídek, které pořádá ve svých prostorech Správa úložišť radioaktivních odpadů, tak pro návštěvníky nejspíš už definitivně zůstane přístupný pouze ve formě interaktivní on-line prohlídky.
Bezedná hora (zdroj: ČT24)