Národní divadlo si v sobotu připomíná 150 let od položení základního kamene této kulturní instituce. O tu začali vlastenci usilovat už v první polovině 19. století zejména kvůli jazyku. Divadlo proto k této příležitosti nachystalo speciální publikaci nazvanou 150 a připravilo slavnostní odpoledne s prohlídkami budovy a rekonstrukcemi historických událostí. Česká televize se bude tématu věnovat od 13.30 na ČT24 ve speciálním vysílání přímo z divadla.
Národní divadlo slaví 150 let od položení základního kamene
„Na náměstí Václava Havla, které je mezi budovou Nové scény a historickou budovou Národního divadla, probíhá komponovaný program, který obsahuje vystoupení folklórních souborů z celé republiky, zejména z míst původu základních kamenů,“ popisuje program, který si divadlo pro sobotní výroční den připravilo, jeho tiskový mluvčí Tomáš Staněk.
Ve 14 hodin pak vystoupí i umělci Národního divadla (ND), kteří si připravili rekonstrukci historických událostí předcházejících založení ND. Celý den bude také přístupná expozice základních kamenů v podzemí historické budovy divadla a budou probíhat komentované prohlídky fasád. „Laserovým ukazovátkem se bude ukazovat, jak je budova stavěná, která část byla Prozatímní divadlo, která část je tak zvaný Šulcův dům a která je dostavba toho samotného Národního divadla,“ dodává Staněk.
U zrodu divadla stál František Palacký
Za stavbou Národního divadla stojí lidé, kteří usilovali o vznik pravidelné české divadelní scény, která byla do té doby nepravidelná a bez trvalých záruk. Ti se tak v roce 1850 sešli ve Sboru pro zřízení Národního divadla – který měl svého času 140 i více členů.
Ústřední postavou byl historik, politik a spisovatel František Palacký. Byl to právě on, kdo poklepal 16. května 1868 na základní kámen se slovy: „Ve jménu národa v Čechách i na Moravě jednotného požehnejž pán Bůh dílu svatyně této, na které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda i krása.“
Členem Sboru pro zřízení Národního divadla od jeho vzniku v roce 1850 byl i Alois Pravoslav Trojan. A zároveň byl i jedním z těch, kdo vyřizovali, aby Sbor vůbec směl vzniknout. Spolu s hrabětem Albertem Nostic-Rieneckem měl vybírat vhodné místo pro stavbu a hledat možnosti jejího financování. Sám šlechtic byl rovněž velkým zastáncem českých ambicí a státních zájmů.
Slavnostního pokládání základního kamene, respektive základních kamenů, se účastnil i politik a novinář Karel Sladkovský. Jednotlivé kameny od delegací přijímal pak cukrovarník Ferdinand Urbánek.
Členem Sboru pro zřízení Národního divadla byl i Jan Jungmann, pedagog a reformátor. Právě díky němu se čeština stala povinným předmětem.
Než se začalo stavět, konala se veřejná sbírka
Nejprve bylo potřeba podat žádost o povolení zřídit sbor pro sbírky na stavbu divadla. Ta byla podána 10. července 1850. O necelé dva měsíce později v září 1850 už se konalo první shromáždění Sboru pro zřízení Národního divadla – a velmi záhy byl zvolen i výbor tohoto sboru.
Vznik Národního divadla (zdroj: ČT24)
Veřejná sbírka – což je to, co se většině lidí vybaví v souvislosti se vznikem Národního divadla – byla zahájena až v dubnu následujícího roku – tedy skoro rok od podání původní žádosti. K lidem se začalo dostávat i provolání nazvané „Slovo k upřímným přátelům národa českého“, které za vznik Národního divadla „lobbovalo“. Text, ve kterém stálo třeba i to, že bez odpovídající kulturní scény nás bude Evropa těžko považovat za vzdělaný národ.
I tahle výzva zřejmě přispěla k tomu, že veřejné sbírky byly mimořádně úspěšné. I když nutno říct, že neměly takovou podobu, na jakou jsme zvyklí dnes – šlo spíše o jasně organizované listiny s danými pravidly a evidencí přijatých příspěvků. Díky tomu dnes víme, že císař František Josef I. s manželkou přispěli v průběhu let 34 tisíci zlatých.
Tisíce zlatých darovali i zástupci šlechty – šlo třeba o rody Kolowrat-Krakowských, Schwarzenbergů, Lobkowiczů nebo třeba Collorado-Mansfeldů. A podobné částky vzešly i z oněch dnes už legendárních tzv. krejcárkových sbírek mezi prostým lidem – i když jejich role byla později ve 20. století zveličena. Přesto, šlo o nezanedbatelný přínos.
To všechno, doplněno o materiální dary, peníze z prodeje těchto darů nebo služby odvedené zdarma, dává dohromady sumu 3 miliony 204 tisíc 129 zlatých, které se podařilo vybrat mezi lety 1850 až 1884. Zapsané a vyúčtované výdaje jsou identické. A aby tahle suma byla o něco představitelnější – podle projektu Národní knihovny ptejteseknihovny.cz se pohybuje hodnota jednoho zlatého kolem 543 korun. Přepočteno tedy na dnešní peníze – se na Národní divadlo vybrala miliarda a 740 milionů korun.
Ze zákulisí Národního divadla (zdroj: ČT24)
Divadlo vyrostlo na pozemku se solnicí
- Do základního kamene byla zazděna schránka, která vedle zakládací listiny malované Josefem Mánesem ukrývala plány divadla, pamětní brožuru, mince, bankovky, noviny, časopisy a kus malty z kostnického vězení mistra Jana Husa.
Souběžně s penězi se začala řešit i lokace – ohled se bral i na dostupnost pro diváky, především ale mělo jít o místo, které bude hodno českého kulturního svatostánku. A tak se v katastru hlavního města nachází hned několik míst, která přicházela svého času v úvahu. Divadlo mohlo být buď v horní nebo spodní části Václavského náměstí. Horní část ale byla považována za odlehlou a v dolní s výstavbou nesouhlasili místní.
Zvažoval se proto i roh Václavského náměstí s ulicí Na Příkopě. Tenhle pozemek byl ale příliš drahý – stál přes sto tisíc zlatých a bylo by nákladné bourat existující budovu. Komplikované a příliš dlouhé bylo i jednání o využití Josefského náměstí – dnešního náměstí Republiky. A sice levné, ale znovu odlehlé od centra by bylo v 19. století divadlo umístěné na Karlově náměstí. Za 45 tisíc zlatých proto nakonec Sbor pro zřízení Národního divadla zakoupil parcelu na vltavském nábřeží, na které stála nepoužívaná budova solnice.
Základních kamenů je třiadvacet
Celonárodní divadlo muselo mít i odpovídající zastoupení jednotlivých částí Čech, Moravy a Slezska – a tak nemá instituce jeden základní kámen – ale je jich rovnou 23. Ty se do Prahy svážely od 5. do 14. května 1868. A každý z nich je označen místem, odkud pochází – ať už jde o Radhošť, Říp, Šumavu nebo třeba Prácheň.
- Kvůli zmatkům při hašení trvalo půl dne, než se oheň podařilo dostat pod
kontrolu, uhašeno ale bylo až druhý den ráno. Pohled, který se poté naskytl
Pražanům, byl tristní – živel zcela zničil střechu, jeviště i hlediště.
Prvních dvacet kamenů má přidělené i své vlastní číslo v bílém rámečku. Ovšem možná trochu paradoxně ten tak zvaný hlavní základní kámen – tedy ten, na který poklepávali všichni kladívkem a ve kterém jsou skryté průvodní listiny – nemá číslo 1, ale až 3.
Do konce roku byly základy hotové a o devět let později v roce 1877 mělo divadlo postavenou i střechu. Slavnostní otevření se ale několikrát posouvalo. Nakonec bylo stanoveno na 11. června 1881 – na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. A světu se uvedlo premiérou Smetanovy Libuše.
Po dalších 11 představeních se ale budova opět uzavřela pro dokončovací práce. A právě během nich, 12. srpna téhož roku, došlo k požáru, který zničil měděnou kopuli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vzbudil mimořádnou vlnu solidarity – a tak se za 47 dní podařilo vybrat milion zlatých a začalo se s opravami. Ty trvaly zhruba dva roky – a tak se 18. listopadu 1883 divadlo otevřelo znovu – a i napodruhé Smetanovou Libuší.
O Národním divadle s herečkou Janou Bouškovou (zdroj: ČT24)
Od té doby zažilo divadlo už 135 sezon. Vyjelo na skoro 800 pohostinských vystoupení v Česku i zahraničí. Od počátku činnosti až do letošního května bylo na scénách Národního divadla nastudováno víc než 4200 inscenací. Archiv Národního divadla pak eviduje skoro šest tisíc titulů, které zazněly z některé scény Národního divadla.
Číslo 19 447 představuje počet umělců a spolupracovníků, kteří kdy byli jmenovitě uvedeni na divadelních cedulích. Za 135 let prošlo divadlem na sto tisíc zaměstnanců. Ze startu jich bylo 256, dnes 1307.