Co všechno se má připomínat? Šumavské Srní opustila dřevěná deska připomínající českého Němce Josefa Wolfa, fotografa meziválečné Šumavy. Na sklonku třicátých let podlehl svodům dějin, připojil se do nacistického programu pro vyvražďování handicapovaných a už jako člen SS působil ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Zde také přišel o život – osudným se mu stal kožený kabát.
„Fotografoval krásně, měl bratra, dobře žil, ale válku nepřežil… Josef Wolf, fotograf a vydavatel fotopohlednic, *18. 4. 1900 v Krumlově, +14. 10. 1943, ve vyhlazovacím táboře Sobibor.“
Tato slova si ještě před pár dny bylo možné v němčině přečíst na dřevěné desce, která od roku 2014 stála v šumavském Srní. Desku ve tvaru umrlčího prkna vyrobil majitel místního penzionu. Jenže českokrumlovský rodák Josef Wolf se nestal obětí nacistického běsnění – jak by se mohlo na první pohled zdát – ale zahynul jako dozorce sobiborského vyhlazovacího tábora při vzpouře. Vězni ho podřízli.
„Nejsem žádný nacista. Umrlčí prkno jsem vyrobil proto, aby si lidé uvědomili, že člověk s nadáním a hlubokým citem pro detail může – ať už ze strachu, nebo z přesvědčení – zaprodat svou duši ďáblu v podobě Třetí říše,“ odpověděl redaktorům České televize Martin Leiš, který desku před třemi lety na okraji obce vztyčil.
„Je to faktická připomínka člověka, který na Šumavě žil, tvořil, fotil a vydával pohlednice. Vydal jsem knížku těchto pohlednic a prkno je součást této publikace,“ dodal. Desku ovšem bezprostředně po natáčení reportáže odstranil.
Nejdříve povraždit „neužitečné jedlíky“, pak i vězně
Životní příběh Josefa Wolfa je mnohem složitější. Patřil totiž k nevelké skupině československých Němců, kteří se zapojili do vyhlazovacích programů Třetí říše. Nacisté se ještě před začátkem války zaměřili na systematické vyvražďování postižených a problémových lidí a během války pak stejným způsobem pokračovali i s masovou likvidací „neněmeckých“ vězňů, Romů či Židů.
Obludný program násilné eutanazie tedy rozjížděli nacisté již před vypuknutím bojů. Tajně. Likvidace postižených občanů byla vraždou i v nacistickém Německu, třebaže dobová propaganda odlišné spoluobčany označovala za „neužitečné jedlíky,“ kteří měli blíže ke zvířatům než k lidským bytostem. V případě Židů a obětí jiné národnosti byla situace jiná – spadali pod nacistické rasové zákonodárství.
Tajná organizace a dva miliony mrtvých
Vše měl přitom na starosti aparát sdružený v tajné organizaci s názvem T4 (podle adresy jejího sídla na Tiergartenstrasse 4 v centru Berlína). Krom berlínské centrály k ní patřilo i šest likvidačních středisek rozesetých po Německu a Rakousku, kde byli lidé zabíjeni plynováním.
Za dobu svého působení, od roku 1940 do konce války, měla jen organizace T4 na svědomí přes dva miliony obětí včetně dětí a českých Židů v likvidačních střediscích eutanazie a vyhlazovacích táborech v okupovaném Polsku. Přitom nešlo o aparát nijak velký. V polostátní T4 (kvůli utajení byla součástí stranické kanceláře vůdce NSDAP Adolfa Hitlera) pracovalo ve výkonných funkcích zhruba 150 až 200 nacistů. A mezi nimi prokazatelně i osmnáct Němců pocházejících z Čech. Mimo jiné Josef Wolf se svým mladším bratrem Franzem.
„Klíčovým dokumentem je dopis Adolfa Hitlera z října 1939, kterým podřízeným vydal rozkaz k zabíjení postižených, respektive k provedení eutanazie. Sám to nazval milosrdnou smrtí. Je to jediný dokument, který se zachoval a který dokládá, že Hitler nařídil masové vraždění,“ vysvětluje historik Pavel Zeman, který se organizací T4 a rolí československých občanů v ní dlouhodobě zabývá.
Spolehliví straníci
Bratry Wolfovy do akce T4 přizvali jejich dva známí z jižních Čech Franz Wagner (vyučil se ve fotografické dílně rodiny Wolfů) a Franz Habada z Perneku u Horní Plané, kteří uprchli do Německa již na začátku 30. let. Kvůli otevřené podpoře nacionalistických a pronacistických stran jim totiž hrozilo zatčení československými úřady.
„Všichni museli být ideologicky, politicky a stranicky velmi spolehliví, jinak by je do organizace nepřijali. V jejich rozhodnutí přijmout tuto práci hrály roli i výhody s ní spojené. Nemuseli na frontu a byli velmi dobře finančně zajištěni. A není pochyb, že se všichni do vraždění zapojili,“ tvrdí Zeman.
Z fotografů zločinci
Šlo o dvě skupiny Němců z Čech. Úkolem šestice z Českokrumlovska bylo v berlínské centrále zpracovávat fotografickou dokumentaci programu eutanazie. Čtyři z nich také působili v likvidačních střediscích eutanazie, kde mimo jiné fotografovali oběti těsně před tím, než vstoupili do plynové komory. A čtyři z nich pak později již v uniformě SS pracovali také jako dozorci ve vyhlazovacích táborech na území Polska.
Zbývajících jedenáct, kteří pocházeli ze severních Čech, a to zejména z Teplicka, mělo na starosti hlavně spalování mrtvol v likvidačních střediscích eutanazie a později v táborových krematoriích.
Josef Wolf se v berlínské centrále T4 objevil na konci října roku 1941, jako poslední z šestice svých jihočeských krajanů. Na ústředí byl převelen z wehrmachtu na základě nařízení o nepostradatelnosti v zázemí. V Berlíně vykonával různé práce spojené s fotografickou dokumentací programu eutanazie. Do centrály přišel v době, kdy program zaměřený na likvidaci postižených osob pomalu končil, zejména proto, že se veřejnost čím dál tím více dozvídala o zvěrstvech páchaných na svých spoluobčanech a bouřila se proti nim.
Akce Reinhard: Vyvraždění polských Židů
„V podstatě šlo o jedinou větší revoltu veřejnosti proti nacistickému režimu, proto Hitler program centralizované násilné eutanazie v srpnu roku 1941 osobním rozkazem oficiálně ukončil. Ovšem vraždilo se dál, i když spíše příležitostně než systematicky,“ doplňuje Zeman.
Špičky Třetí říše navíc chtěly zkušenosti a efektivitu organizace T4 využít i nadále. To se již rozjížděla další říšská vražedná mise – akce „Reinhard,“ určená k vyhlazení Židů v okupovaném Polsku. Většina personálu T4, včetně většiny českých Němců, se proto přesunula na východ.
„V první fázi, kdy šlo o likvidaci postižených lidí, se sice českokrumlovští Němci přímo nepodíleli na masových zločinech, ale od počátku do nich byli zapojeni jako takzvaní řadoví ‚vrazi od stolu' a současně byli jejich svědky přímo v ústavech,“ popisuje Pavel Zeman, který o tématu připravuje knihu. „Přesunem do Polska se to mění. Stávají se skutečnými vrahy, jejichž zločiny měly podobu nahánění židovských obětí do plynových komor i vražd.“
V šedé uniformě SS
Josef Wolf v hodnosti SS-Unter-Scharführera s bratrem Franzem přichází do vyhlazovacího tábora Sobibor na jaře 1943. Oba nosí šedou uniformu SS, za pasem pistoli a bič. Dohlíží třeba na shromažďování a třídění osobního majetku vězňů, ale pracují i jako dozorci. Například často asistují při selekci nových vězňů po příjezdu transportů a doprovází je i na cestě do plynových komor. Dohlíží rovněž na pracovní komanda vězňů.
„Sice nebyli nasazeni přímo ve vyhlazovací části tábora, ale to neznamená, že nebyli součástí vraždící mašinerie. Všichni se do vraždění plně zapojili, Je stoprocentně vyloučeno, že by někdo z německého personálu alespoň jednou nevraždil,“ nepochybuje Zeman.
Bilance akce „Reinhard“ byla děsivá. Z celkového počtu zhruba 1 720 000 vězňů přežilo jen asi 120 osob. Z čtvrt milionu Židů uvězněných přímo v Sobiboru od května 1942 do října 1943 se konce války dočkala asi jen padesátka lidí.
Smrtící lest v krejčovské dílně
Podmínky v táborech byly otřesné. I proto 14. října 1943 vypuklo v sobiborském lágru povstání. Jako první z personálu byl zabit právě Josef Wolf. Vězni ho nalákali do krejčovské dílny pod záminkou, že pro něj mají nový kožený kabát. Tam mu podřízli hrdlo a tělo zahrabali pilinami. Ovšem vzpouru asi šesti stovek vězňů, které vedl sovětský válečný zajatec Alexandr Pečerskij, nacisté rychle potlačili.
Podle údajů polského Musea Wlodawa byl záhy Josef Wolf s vojenskými poctami pohřben na vojenském hřbitově v Chełmu spolu s ostatními jedenácti zabitými muži SS. Jeho rodina žijící tehdy v dnešním Českém Krumlově obdržela strohou zprávu, že padl v boji s partyzány.
Zvláštní nasazení R a další působení nejmladšího bratra
Zmiňovaný Josefův bratr Franz Wolf se dočkal konce války v severní Itálii – přesněji v Terstu, kde spolu s dalšími veterány organizace T4 působil jako příslušník zvláštní jednotky „nasazení R“. I zde „specialisté“ budovali koncentrační tábory, vyhledávali zbývající Židy a také se zapojili do brutálních bojových akcí proti odbojářům.
Koncem dubna 1945 do Terstu vstoupili Titovi partyzáni a záhy i Britové. Franz Wolf uprchl do Rakouska, kde ho zatkli Američané. Pár měsíců pobyl v zajateckých táborech v Bad Aiblingu a ve Waidenu v Německu. Už během roku 1946 je volný a v Bavorsku se setkává s rodinou odsunutou téhož roku z Československa. Následujících téměř dvacet let pak žije v Horním Bavorsku a v Eppelheimu u Heidelbergu.
Roku 1964 je však zatčen a dva roky nato – v takzvaném Sobiborském procesu – odsouzen zemským soudem v Hagenu k osmi letům vězení za podíl na zavraždění neznámého počtu osob, nejméně však 39 000. Je to druhý nejvyšší trest. Po propuštění žije i nadále v Bavorsku, kde v 80. nebo 90. letech umírá.
