Historici vojenského archivu na internetu zveřejňují stovky průkazů esesáků z koncentračních táborů. Nahlédněte do tváře strážného SS.
Na území dnešního Česka vybudovali nacisté během druhé světové války na čtyři desítky lágrů. Byly to pobočky těch největších koncentračních táborů jako Osvětim, Flossenbürg a Gross-Rosen. Tisíce vězňů hlídaly stovky dozorců a strážných. Vojenský historický archiv (VHA) nyní zveřejňuje vojenské knížky téměř dvanácti stovek příslušníků strážných jednotek SS.
Tyto prapory – na rozdíl od dozorců – neměly za primární úkol hlídat přímo vězně, ale působily jako ostraha samotného koncentračního tábora. Zároveň se však z těchto jednotek zpravidla rekrutovala popravčí komanda. A někdy se členové těchto SS-Totenkopf Sturmbann ke konci války podíleli na masových vraždách vězňů.
Archiv, který se do českých rukou dostal jako trofej bezprostředně po válce, ukazuje převážně příslušníky SS, kteří svou službu končili pod hlavičkou koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Je tedy pravděpodobné, že sloužili i v některém z dvanácti lágrů ležících v Sudetech, které v té době byly součástí Třetí říše.
„Jedná se o 1160 průkazů, jejichž držitelé byli říšští Němci včetně těch pocházejících ze Sudet, ale podstatnou část tvoří i neříšští Němci – takzvaní Volksdeutsche – pocházející hlavně z Maďarska a Rumunska,“ upřesňuje ředitel VHA Július Baláž.
Například Breckner Michael, narozen 25. října 1919 Michaelu a Sophii v Mettersdorfu / Siebenbürgen - Ungarn (dnešní rumunské město Dumitra v Sedmihradsku, pozn. red.). Podle vojenské knížky Breckner narukuje 6. června 1942 k strážnému praporu SS v koncentračním táboře Mauthausen. Tam slouží rok. Je totiž přeložen k Waffen SS. V listopadu 1944 se pak vrací jako ostraha do Flossenbürgu.
„Takzvaný wehrpass obdrželi všichni muži podléhající branné povinnosti. Po nástupu k plnění branné povinnosti museli mít tento průkaz u sebe a prokazovat se jím. Vedle osobních údajů je zde uvedena vojenská způsobilost a také průběh vojenské služby, tedy zařazení k jednotlivým armádním složkám,“ vysvětluje Baláž.
Ve sbírce jsou i strážní, kteří prošli několik velkých koncentračních táborů, než nakonec skončili ve Flossenbürgu. Mimochodem tímto koncentrákem, který leží dvacet kilometrů od Tachova, prošlo přibližně sto tisíc vězňů. Nejméně třetina v něm zahynula.
„Nevíme s určitostí, zda skutečně sloužili i na území dnešních Čech. Do vojenské knížky se služba u pobočného tábora nepsala, zapisovala se jen příslušnost k centrále. I tak je to velmi cenný materiál. Zejména pro badatele z muzea právě ve Flossenbürgu. Například mohou zjistit, odkud se strážní rekrutovali, k jaké věkové skupině patřili a podobně,“ doplňuje Jan Vajskebr z Vojenského historického ústavu.
Že by se mezi dvanácti sty esesáky ještě nalezli neznámí váleční zločinci, se zdá být nepravděpodobné. A to přesto, že naprostá většina nacistických dozorců i vrahů v SS uniformách spravedlnosti unikla. Tuto sbírku vojenských knížek totiž již po válce prozkoumaly československé úřady. A po pádu komunismu v roce 1989 se k nim přidalo i americké ministerstvo spravedlnosti či britský New Scotland Yard.
„V 90. letech se do té doby tajný fond otevřel. Byl předmětem velkého zájmu orgánů pro stíhání válečných zločinců z 2. světové války v USA a Velké Británii. Experti ve wehrpassech hledali důkazní materiál pro odebírání amerického občanství a vyhošťování. Až o dost později se o tento soubor zajímala i příslušná německá prokuratura,“ dodává Baláž.
České archiváře inspiroval ke zveřejnění tváří esesáků polský Institut národní paměti, který zkraje roku na internetu zveřejnil seznam osmi a půl tisíce dozorců z koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim.
