Migrační proud přes Česko v posledních týdnech zeslábl, ale nezmizel. Nadále fungují zařízení pro uprchlíky od detenčních pro zadržené nelegální migranty po integrační střediska pro úspěšné žadatele o mezinárodní ochranu. Na cestě mezi nimi je několik zastávek – zařízení, která sice nyní svojí kapacitou postačují, na 1591 relokovaných žadatelů o azyl v nich ale zatím místo není.
Ministři vnitra zemí Evropské unie odhlasovali v úterý proti vůli čtyř zemí včetně Česka, že EU rozdělí žadatele o azyl mezi jednotlivé státy podle pevných kvót. Politici tvrdí, že jde o prázdné gesto, které EU, respektive Řecko a Itálie stejně nedokáže naplnit. Tak jako tak ale migrační krize s rozhodnutím ministrů vnitra nekončí.
Česko se bude nadále potýkat s nelegální migrací přes své území a navíc je možné, že se skutečně bude muset postarat téměř o 1600 žadatelů o azyl relokovaných z jiných zemí. Jak ale vlastně probíhá v Česku cesta k azylu – ať už do tohoto procesu člověk zapadne jako zadržený nelegální migrant, nebo již jako hypotetický řádný žadatel o azyl převezený z jiné země?
Krok nultý: detence
- Bělá pod Bezdězem (700 míst)
- Vyšní Lhoty (452 míst)
- Zastávka u Brna (216 míst)
Právě detenční střediska čekají na ty migranty, které policie přistihne, když ve vlacích či autech projíždějí bez dokladů Českem. Zajištění cizinci se mohou dostat do jednoho ze tří zařízení: největší je v Bělé pod Bezdězem se 700 místy, dalších 452 míst je ve Vyšních Lhotách a 216 míst v Zastávce u Brna. Navíc jsou k dispozici záložní objekty v Drahonicích a Bálkové, ministerstvo původně plánovalo využít také areál v Poštorné u Břeclavi.
Podle aktuálních statistik jsou ale tři využívaná detenční střediska obsazena sotva z poloviny, po prázdninách totiž migrační proud výrazně polevil. Zatímco na přelomu srpna a září dosahovaly počty zadržených za den desítek i stovek, v úterý 22. září zajistila policie pouze devět lidí. Ministerstvo vnitra proto již přehodnotilo plány na využití Poštorné, ostatní včetně dvou záložních ale prozatím zůstávají k dispozici.
Při detenci jsou zadržení lidé identifikováni. Ministerstvo zdůrazňuje, že v ní končí pouze lidé, kteří se v Česku ocitnou v rozporu se zákonem. „Porušili zákon a my se k nim takto chováme. Je tam teplo, sucho, mají dost jídla,“ řekl ministr vnitra Milan Chovanec, když podmínky v detenci kritizovaly nevládní organizace.
Od českých politiků také před hlasováním o kvótách znělo, že se republika přijetí uprchlíků nebrání, ale také se jim nechce vnucovat – a oni o azyl v ČR zájem nemají. Podle údajů ministerstva vnitra sice požádalo o azyl za prvních osm měsíců roku 990 lidí. Více než polovina z nich však byli Ukrajinci a přes stovku Kubánci, zatímco žádostí od Syřanů – kteří přitom převažují mezi zadrženými migranty – evidují úřady pouze 69 (z toho pět žádostí bylo opakovaných) a dvacet dalších žadatelů je „bez státní příslušnosti“.
- Přes klesající počet zadržených migrantů vyrostly ve vojenském prostoru Libavá dva humanitární tábory, které mohou dohromady poskytnout krátkodobé přístřeší až 900 lidí – byli by ve stanech po patnácti. Šlo o vojenské cvičení, kterým se armáda připravovala na eventuelní prudký nápor migrantů. Vojáci tvrdí, že jsou humanitární základnu schopni postavit během pěti dnů včetně výběru místa a dovozu materiálu, nyní si zkoušejí samotnou stabu, která trvá 48 hodin a potřeba k ní je 40 vojáků a 20 řidičů. K provozu tábora je potřeba 80 lidí. „Jde o preventivní akci, chtěli jsme si vyzkoušet, zda jsme v časové normě schopni humanitární základnu postavit,“ řekl náčelník generálního štábu Josef Bečvář. Jak dlouho zařízení v Libavé zůstane, zatím není jasné.
Krok první: přijímací středisko
- Praha-Ruzyně (45 míst)
- Zastávka u Brna (53 míst)
Ti, kdo však o azyl přese vše požádají, nejdou do detenčního zařízení, nýbrž do přijímacího střediska.
O udělení mezinárodní ochrany by měl běženec požádat policii hned na hranicích, případně při prvním kontaktu.
Přijímací střediska jsou v Česku pouze dvě. Jedno z nich je v tranzitním prostoru pražského Letiště Václava Havla, druhé v Zastávce u Brna, kde je součástí téhož areálu jako detenční středisko. Kapacita přijímacích středisek je řádově nižší než u detence – v Praze-Ruzyni i Zastávce je zhruba po 50 lůžcích.
Jestliže podmínky v detenci popisují jejich kritici takřka jako vězeňské, v přijímacích střediscích také panuje řada omezení. Především z nich nelze odejít. Podoba obou zařízení se výrazně liší, v Zastávce jde o dům v areálu společném s detencí, zatímco na pražském letišti se žadatelé o azyl dostanou do oblasti s mřížemi, kde výhledu z malých oken dominuje masivní plot. Na rozdíl od detenčních zařízení jsou přijímací střediska schopná postarat se i o rodiny s dětmi. Cíle pobytu jsou podobné jako v záchytných zařízeních – jde tedy o prvotní identifikaci běžence. Následně začne azylového řízení, na které se už žadatelé stěhují jinam.
- Přijímací středisko v Zastávce bylo první zastávkou v Česku také pro rodinu někdejšího syrského lékárníka Houshama Al-Chihabiho. Ten požádal o mezinárodní ochranu již před dvěma lety, jeho azylové řízení trvalo čtvrt roku. Do Česka původně přijela rodina na návštěvu příbuzných, kvůli válce se ale už domů nevrátila. V Zastávce potom strávil bývalý lékárník prvních osmnáct dní celého procesu. „První rozhovor s úředníky byl o nás: Jak se jmenujeme, něco o rodině. Druhý byl o tom, co se děje v Sýrii a proč jsme ze země odešli,“ vzpomíná Al-Chihabi.
Krok druhý: pobytové středisko a čekání na azyl
- Havířov (43 míst)
- Kostelec nad Orlicí (275 míst)
Na dobu, než úřady rozhodnou o žádosti, se lidé stěhují do pobytových středisek. Pobytová střediska jsou opět dvě, jedno je ve východočeském Kostelci nad Orlicí, druhé v Havířově. Zde již jdou veškeré myšlenky na vězení stranou, obyvatelé mohou pobytová střediska libovolně opouštět a případně se i odstěhovat. Havířovské zařízení je na pohled v běžném bytovém domě, v Kostelci vzniklo v roce 2001 z bývalé kasárny. „Každý klient má nárok na lůžko, v každém pokoji je stůl a lednička a kromě toho dostávají všichni taky lůžkoviny,“ přiblížila vedoucí kosteleckého střediska Ivana Vyhnálková.
Rozhodování o přiznání mezinárodní ochrany netrvá přespříliš dlouho, již jsme uvedli příklad syrského lékárníka, který čekal čtvrt roku. Letos v srpnu například podalo žádosti 106 lidí, úředníci rozhodli o 92 žádostech. O Česko ale – jak již bylo uvedeno – nemají eventuelní žadatelé o azyl zájem, a to i kvůli tvrdosti systému. To vyplývá i z čísel, neboť z 92 vyřízených žádostí dostali dva lidé azyl a 27 lidí doplňkovou ochranu, zatímco 40 rozhodnutí ministerstva bylo negativních – čili Česko ochranu neudělilo. Zbylá rozhodnutí byla o zastavení řízení.
Za osm měsíců jsou výsledky sice mírně odlišné, když Česko udělilo azyl či doplňkovou ochranu 345 lidem a negativně rozhodlo v 273 případech, stále je však zřejmé, že žadatel zdaleka nemá útočiště v Česku jisté. Kdo přitom mezinárodní ochranu v Česku dostane, nemusí v zemi zůstat. „Získají dokumenty pohybovat se na území celé EU. Pak bude jenom na jejich zvážení, jestli zůstanou na území ČR,“ podotkl Milan Chovanec.
Jedním z důvodů, proč azyl neudělit, je původ v takzvaném bezpečném státě. Jejich seznam mají některé státy, Evropská komise nyní usiluje o vytvoření jednotného celounijního seznamu. Česko patří k zemím, které seznam bezpečných mají. Seznam není dlouhý, ovšem liší se například od německého či britského. Nejkratší seznam má Irsko, figuruje na něm pouze Jihoafrická republika.
- státy Evropské unie
- Albánie
- Austrálie
- Bosna a Hercegovina
- Černá Hora
- Kanada
- Kosovo
- Lichtenštejnsko
- Makedonie
- Mongolsko
- Nový Zéland
- Spojené státy americké
- Srbsko
- Švýcarsko
Krok poslední: začlenění do českého života
- Brno (20 míst)
- Havířov s pobočkou v Šumbarku (108 míst)
- Jaroměř (36 míst)
- Ústí nad Labem (44 míst)
Po přiznání azylu ještě mohou cizinci strávit čas v integračním středisku, které poskytuje ještě rok a půl podporu lidem, kteří neznají jazyk a nemají práci ani vlastní byt. Do obdobného zařízení se stěhovali například i krajané z Ukrajiny, které do vlasti jejich předků přivedla iniciativa prezidenta Zemana po vypuknutí bojů ve východních ukrajinských regionech.
Většina z nich odešla do vlastního příbytku a za prací, kterou získali, podstatně dříve než za rok a půl, návrat skupiny volyňských Čechů ale také ukázal háčky poazylové péče – úspěšně práci a bydlení nalezly rodiny, nikoli však starší lidé v důchodovém věku, kteří z válkou zmítaných oblastí Ukrajiny také přicestovali.
- Hasam Al-Chihabi ze Zastávky šel do pobytového střediska a poté se usadil v Brně, kde má příbuzné. Těžce ho ale postihl problém, kterému cizinci z arabských zemí v Česku čelí a překonat ho dokáží mnohem obtížněji než například Ukrajinci – jazyková bariéra. Ani po dvou letech života v Brně češtinu nezvládá a nedokázal si najít práci. Tvrdí přitom, že jeho situaci komplikuje i nedostatek informací. „V Německu nebo Švédsku jsou lidé, kteří vás informují, co musíte udělat. Musíte do charity, na úřady… Tyhle úřady jsem poznal až po roce,“ poznamenal Al-Chihabi.
