Bez přijetí smlouvy by se unie podle Topolánka rozštěpila na jádro a periferii, na níž by se ocitlo i Česko. To by vedlo k posílení vlivu Ruska v postkomunistických zemích, které do EU vstoupily v letech 2004 a 2007: „Všem zemím na východ od Německa a Rakouska by pak hrozilo oslabení jejich západních vazeb a posun do ruské náruče,“ varoval. Zdůraznil také, že pokud nebude Lisabonská smlouva přijata, státy, které k ní už přistoupily, prosadí jinou reformní dohodu. Do té by ale Česko podle premiéra jen obtížně prosadilo své zájmy.
Smlouva podle jeho slov přináší i některá opatření, která oslabí menší země unie. Rozšiřuje se počet oblastí, v nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou, a státy tak přicházejí o své právo veta. Vznikne funkce „ministra zahraničí“ unie, který bude mít pravomoci zasahující do Evropské komise i do Evropské rady.
Mirek Topolánek:
„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci. Jako předseda ODS a poslanec jsem přes všechny výhrady spíše politicky a rozumem než z přesvědčení a srdcem hlasoval pro. Jako člověk, demokrat a občan ČR doporučuji ostatním totéž.“
Premiér také upozornil na to, že členské země po přijetí smlouvy přijdou o možnost předsedat unii. V této souvislosti nicméně konstatoval, že pád české vlády v době předsednictví posílil argumenty zastánců tohoto opatření. Zdůraznil též, že Lisabon je první evropská smlouva, na jejímž vzniku se jako plnoprávný účastník podílela i Česká republika: „Lisabonská smlouva, na rozdíl od předchozí ústavní smlouvy, není pouze výplodem nějakého shora nadiktovaného konventu, její definitivní podoba je výsledkem těžkého vyjednávání a kompromisů legitimně zvolených demokratických vlád.“
Pro schválení Lisabonské smlouvy se musí vyjádřit tři pětiny přítomných senátorů. Proti její ratifikaci je prezident Václav Klaus a z parlamentních stran KSČM a část Topolánkovy ODS.
