Praha – V roce 1780 se císař Josef II. rozhodl postavit pevnost na obranu proti pruskému nebezpečí. Bastionové opevnění, které se začalo stavět v prostoru vesnic Německé Kopisty a Travčice na řece Ohři, se později na počest královny a císařovny Marie Terezie pojmenovalo Terezín. V dobách habsburské monarchie proslul jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně z celého Rakouska-Uherska. Celý komplex se skládal ze tří částí: hlavní pevnosti, malé pevnosti a z dolního a horního retranchementu. V říjnu roku 1941 rozhodl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, že se v Terezíně zřídí průchozí koncentrační tábor pro židovské obyvatele. Tábor osvobodila až v noci z 8. na 9. května 1945 armáda generálplukovníka Rybalka, která Terezínem projížděla ku Praze.
Pevnost Terezín - symbol genocidy tisíců Židů
Protáhlý osmiúhelník s osmi pětibokými bastiony a stejným počtem kurtin, tvořil vnitřní linii opevnění hlavní pevnosti. Kolem této linie byl hlavní příkop. Malá pevnost měla tvar nepravidelného obdélníku se čtyřmi bastiony. Nejméně opevněným místem pevnosti byl horní a dolní retrachement. Hradby tvořily v podstatě jen hliněné valy s vodním příkopem. Posádku pevnosti mělo v době míru tvořit 5655 mužů a v případě války mohla být zdvojnásobena. Ve všech pevnostních prvcích se nacházelo více než sto skladišť střelného prachu, které mohly pojmout více než tisíc tun prachu.
Císařským výnosem z roku 1782 byl Terezínu udělen statut svobodného královského města. Vojenská správa usídlila ve městě především civilní řemeslníky, nezbytně nutné pro údržbu pevnosti a život posádky. Vlastní civilní správa byla v Terezíně zřízena až v roce 1830. Výstavba města, včetně civilních budov, probíhala podle předem zpracovaného urbanistického plánu, který stanovil šachovnicovou koncepci ulic s centrálním náměstím s kostelem. Velké plochy pevnosti byly určeny pro posádkové budovy. Z bezpečnostních a taktických důvodů, nesměly být domy příliš vysoké.
Pevnost měla bránit před útoky Prusů, své poslání ale nikdy nesplnila
Pevnost nikdy nesplnila své původní poslání. Vypuknutím francouzské revoluce ustoupily koncem 18. století spory mezi Rakouskem a Pruskem do pozadí. Rozpory mezi Berlínem a Vídní se obnovily v letech 1848 – 1849, obležení se ale pevnost nedočkala. Pruská vojska ji obešla a v jejím okolí se odehrálo jen několik nevýznamných šarvátek. V roce 1879 byla mezi Německem a Rakouskem podepsána dvojspolková dohoda a devět let poté byla císařským výnosem pevnostní funkce Terezína definitivně ukončena. Od poloviny 19. století sloužily kasematy terezínské pevnosti jako vězení pro mnohé revolucionáře.
V době druhé světové války zde Heydrich zřídil židovské ghetto
V říjnu 1941 byl Terezín vybrán jako místo vhodné ke zřízení sběrného tábora - židovského ghetta. První transport do Terezína přijel z Prahy 24. listopadu 1941. Bylo v něm 342 mladých mužů, kteří měli provést stavební úpravy terezínských kasáren. Terezín se stal přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů a do konce okupace jím prošlo na 160 tisíc lidí. Byly zde velmi špatné hygienické, ubytovací, stravovací a další podmínky, které měly za důsledek vysokou úmrtnost v ghettu. Přímo v Terezíně zemřelo 35 tisíc lidí.
Pánem nad životem a smrtí vězňů byla táborová komandantura SS v čele s táborovým velitelem, která podléhala pražskému Ústřednímu úřadu pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Město osvobodila v noci z 8. na 9. května 1945 armáda generálplukovníka Rybalka, která Terezínem projížděla ku Praze. Ghettem prošli například spisovatelé Karel Poláček, Arnošt Lustig nebo dirigent Karel Ančerl. Tři roky po válce byl v Malé pevnosti veřejnosti otevřen Památník národního utrpení, od roku 1962 národní kulturní památka, do jejíhož rámce patří i město Terezín a židovský a ruský hřbitov za městem.