Brno/Praha – I několik deítek let po únosu 66 československých občanů v Angole se jeden z unesených Lubomír Sazeček ve svých snech vrací do angolské Alto Catumbely. Na událost ale vzpomíná se smíšenými pocity - sice na jedné straně měli strach, ale na straně druhé je to prý posílilo. „Myslím, že mě to změnilo, že jsem se potom v životě ničeho nebál,“ dodal. A proč poslední skupina Čechoslováků čekala v Angole na svobodu více než rok? Československé vedení zprvu s únosci vůbec jednat nechtělo, nakonec ale delegaci UNITA, která stála za únosem, přijalo a tehdejší úředník na ministerstvu zahraničních věcí a pozdějí ministr zahraničí Slovenska Eduard Kukan s nimi zašel nejen do Národního divadla, ale také na pivo do restaurace U Sojků.
Na co čekali Čechoslováci v Angole celý rok
Vojáci povstaleckého hnutí Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA) zadrželi skupinu Čechoslováků 12. března 1983 v angolské obci Alto Catumbela a s unesenými pak 85 dní pochodovali krajinou, celkem ušli 1 300 kilometrů. Československo v rámci „vývozu světové revoluce“ dodávalo angolskému vládnímu marxistickému Lidovému hnutí za osvobození Angoly (MPLA) zbraně, technologie, ale v zemi též stavělo různé hospodářské komplexy. Jedním z nich byla i papírna a celulózka v Alto Catumbele.
Stanislav Svoboda, bývalý náměstek MZV, v dokumentu Zajati v Angole
- „Podle pozdějších prohlášení vyšlo najevo, že nejdřív je chtěli postřílet, potom dostali rozkaz převést je na základny UNITA na jih Angloly. To ovšem pro nepřipravenost toho transportu znamenalo ohromné utrpení pro lidi, kteří museli jít pěšky skoro 1 300 kilometrů přes pralesy, bažiny a řeky a museli čelit všemožným nemocem.“
Chovali se k nám slušně, vzpomíná Sazeček
- Vojáci prý lidem slíbili, že je odvedou do místa, odkud je transportují domů. „Věřili jsme jim. Během pochodu nám dokonce občas nosili jídlo.“
GALERIE
Muži, kteří byli v roce 1983 uneseni v Angole zdroj: ČT24
A jak se k zajatcům postavilo tehdejší Československo? Vláda se podle Jiřího Pelikána, který žil v té době v emigraci v Římě, zdráhala uznat povstaleckou organizaci UNITA. Zdlouhavé vyjednávání mezi oběma stranami tak prodloužilo pobyt československých odborníků v Angole a poslední z nich se tak na svobodu dostali až v červnu 1984. Disident Jiří Pelikán na tehdejší dobu zavzpomínal v roce 1998 v rozhovoru pro ČTK.
Povstalecké hnutí Jonase Savimbiho, které bylo ve válce podporováno Západem, nastolilo po únosu pouze jediný požadavek: politické uznání svého boje. Nikdy neuvažovalo o tom, že by zajatce nepropustilo. Československé vedení dlouho váhalo s uznáním hnutí UNITA a svého odborníka - náměstka ministra zahraničí Stanislava Svobodu - poslalo za Savimbim až v květnu 1984.
Vladimír Kavčiak,
autor románu Angolský pochod smrti a režisér televizního filmu Angolský deník lékařky, se v rozhovoru pro Český rozhlas pozastavil nad zdlouhavým jednáním k propuštění rukojmích. „Nenastalo to proto, že na straně únosců nebyl konkrétní požadavek třeba peněžní, ale chtěli politické uznání a to je strašně vágní záležitost.“
Pelikána chtělo MZV diskreditovat, údajně navrhoval rukojmí postřílet
O úloze Jiřího Pelikána (byl v době Pražského jara v roce 1968 ředitelem Československé televize) při osvobozování zajatců se v tehdejším Rudém právu 26. července 1984 nelichotivě vyjádřil právě náměstek Svoboda, jenž byl dříve v Angole velvyslancem. V článku nazvaném Skutečná tvář zaprodanců tvrdil, že mu jistý člen hnutí UNITA řekl, že Pelikán „v několika intervencích požadoval, aby se zamezilo jejich propuštění“. Dokonce prý navrhoval, „aby byli postříleni“. Pelikán, jenž v té době byl poslancem Evropského parlamentu, tvrdil ve zmíněném rozhovoru pro ČTK opak. O únosu se dozvěděl z tisku a ihned vyzval k propuštění rukojmích. Dokonce na Svobodu podal za jeho slova v Rudém právu v Itálii žalobu. Nakonec se Pelikán podle svých slov do Angoly vypravil osobně. Na základnu UNITA měl dorazit právě v době, kdy již československá strana souhlasila s podmínkami hnutí pro propuštění zajatců.
„Spojte se i s čertem, ale doveďte je domů“
Delegaci UNITA nakonec přijalo vedení státu i v Praze. S jejich představiteli jednal mimo jiné i bývalý slovenský ministr zahraničí a současný slovenský europoslanec Eduard Kukan. Ten dostal jako ředitel afrického odboru ministerstva zahraničí striktní pokyn: „Spojte se i s čertem, ale doveďte je domů.“ Místo žádosti Kubáncům o vojenský zásah, který by se neobešel bez obětí, šel svého času s delegací UNITA nejen do Národního divadla, ale i na pivo do restaurace U Sojků.
Podle Kukana byla československá strana ochotna přijmout veškeré jejich požadavky. UNITA měla ale pouze jeden požadavek: politické uznání svého boje, což znamenalo článek v Rudém právu o jednání vlády ČSSR s UNITA a účast náměstka ministra zahraničí při předání zajatců. Nakonec se jeden z nejvyšších představitelů MZV na jaře 1984 sešel s Jonasem Savimbim na území, které UNITA kontrolovala, čímž fakticky uznal oprávněný boj hnutí v Angole. Jiří Pelikán k této šťastné tečce za dlouhým vyjednáváním v rozhovoru pro ČTK uvedl, že československá vláda výměnou slíbila, že „nebude ani zbraněmi, ani experty podporovat prosovětský a prokubánský režim MPLA v Angole“.
Reportáž o únosu Čechů v Angole (zdroj: ČT24)
Stanislav Svoboda, bývalý náměstek MZV, v dokumentu Zajati v Angole
- „Savimbi prohlásil, že bude požadovat tři sta tisíc dolarů za ubytování, stravování a péči o naše muže, kteří zůstali přes rok v jejich zajetí. Já jsem sdělil, že můžeme o této otázce jednat, ale že ho upozorňuji, že v tomto případě sdělíme, že jsme museli za naše zajaté zaplatit výkupné. A v tom okamžiku před světovou veřejností UNITA z národně osvobozeneckého hnutí se může změnit v tlupu banditů, kteří unesli naše občany proto, aby za ně mohli získat výkupné. Savimbi se zamyslel a řekl: “Tak dobře, propustím je bez jakýchkoliv nároků na odměnu, a jenom požaduji, aby žádný z nich se do konce konfliktu v Angole nevrátil na naše území."
První skupina 45 zadržovaných (zejména žen a dětí) byla propuštěna již 30. června 1983, ale zbývajících 20 mužů čekalo na svobodu více než rok - do 21. června 1984.