Ve věku 90 let v neděli zemřel přední český historik František Šmahel. Byl uznávaným znalcem lucemburské dynastie, husitství a české reformace. Šmahel byl jednou z nejvýznamnějších osobností české historické vědy. Za svou práci dostal velké množství ocenění, včetně cen Česká hlava roku 2013 nebo Ceny Neuron o čtyři roky později.
Zemřel historik Šmahel, znalec Lucemburků, husitství či reformace
František Šmahel pocházel z rodiny obchodníka, jeho děd se živil jako sedlák. Chtěl studovat historii, ale nešlo to: zabránil mu v tom špatný „třídní původ“. Po roce 1948 měly vždy přednost děti z dělnických nebo rolnických rodin. „Když mi při vojenském odvodu zjistili, že mám špatné barevné vidění, řekl jsem si, že dělat dějiny umění nemohu, protože bych nemohl posuzovat barvy. Až později jsem se začal věnovat studiu našich dějin, protože naše dějiny splývají s dějinami Evropy, a to je velmi vzácné,“ uvedl v rozhovoru pro Českou televizi roku 2013.
Aby se na svou vyvolenou školu dostal, musel nejprve na rok nastoupit do dolů, potom se navíc musel vzdát všech finančních výhod, které mu z toho mohly jít. Na studium historie nastoupil roku 1954. I nadále se ale přes vynikající výsledky s režimem potýkal. Po dokončení školy mohl získat jen práci ředitele muzea v Litvínově. To mu ale umožnilo o to víc psát, takže čtyři roky před pražským jarem nastoupil do Historického ústavu tehdejší Československé akademie věd.
Okupace spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy mu ale i tuto kariéru přerušila, a tak se roku 1974 z akademika stal řidičem pražské tramvaje. „Brzy se rozšířila pověst o vousatém tramvajákovi, který si s sebou vozí cizojazyčné knihy a na konečných zastávkách cosi píše,“ vyprávěl Šmahel při předávání cen Neuron. „V tramvaji jsem viděl letáček, kde nabízeli plat, jaký jsem měl v akademii, zahraniční dovolené, a navíc pro celou rodinu tramvajenky zdarma. Tak jsem přijel domů a řekl, drahá, máš tramvajáka,“ řekl při této příležitosti.
Až když mu o pět let později zemřela žena a on zůstal sám na výchovu tří děti, umožnil mu komunistický režim pracovat v táborském muzeu.
„Vlastně dobrý život“
Naplno se mohl dějinám začít věnovat až v druhé polovině života, po listopadu 1989. „Zrovna 17. listopadu jsme měli pravidelnou schůzku, a když jsme klábosili o tom, jestli ke změně dojde, naše hostitelka řekla, že by se chtěla té změny dožít a já ji v tom tak trochu podporoval. Všichni ostatní tvrdili, že se nic takového nemůže stát, že to kolo dějin se ještě nezhoupne. Přišli jsme domů, zapnuli v deset hodin večer televizi a zjistili jsme, co se stalo na Národní třídě. Toto je poučení se z historie od historiků,“ vzpomenul Šmahel.
Postupně se stal ředitelem obnoveného Historického ústavu, byl zvolen předsedou Vědecké rady Akademie věd a v roce 1998 založil Centrum medievistických studií, což je dodnes společné pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy.
„Jestliže v něčem mohu žehrat na svůj osud, pak na to, že jsem místo na zahraniční univerzitu šel do dolů a že jsem na vrcholu sil nastoupil na místo tramvajáka. Mohl jsem asi dokázat více. Pak by to však nebyl život, který mi bylo osudem dáno prožít. A byl to vlastně dobrý život, protože jsem většinou měl práci, která mě nejen živila, ale i bavila. To se každému nestane,“ řekl roku 2017.
Autor velkých děl
Podle Bibliografie českých zemí se Šmahel podílel celkem na 1216 článcích, studiích a knihách. Věnoval se nejvíc době husitské a pohusitské. Byl ale také uznávaným znalcem lucemburské dynastie a české reformace. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří Husův proces v Kostnici, Dějiny Tábora, ale zejména čtyřdílná Husitská revoluce.
Rozhovor s Františkem Šmahelem (zdroj: ČT24)
Ještě roku 2022 vydal „pozdní sběr“ statí, v nichž se věnoval českým zemím na konci středověku. V publikaci Uprostřed Evropy popsal „velké dějiny“, které se v našich končinách tehdy odehrávaly, mimo jiné díky husitské revoluci i povýšení Prahy na hlavní město Svaté říše římské.