Posledních sto let znamenalo zásadní objevy, ale také tvrdé dopady dvou totalitních režimů. V letech 1939, 1948 a 1968 přišlo Československo o vědecké elity i o kontakt se špičkovou zahraniční vědou.
„To nejpozitivnější za století české vědy je spjato s Jaroslavem Heyrovským, s polarografií,“ myslí si Rudolf Zahradník, bývalý předseda Akademie věd ČR (AV ČR). „Ta se ujala v celém světě, to se podaří jednou za století,“ argumentoval v pořadu Hyde Park Civilizace. „Z mého pohledu byl pro českou vědu tím nejpozitivnějším právě vznik Československa – to dalo lidem naději a energii,“ řekla Eva Zažímalová, současná předsedkyně AV ČR.
Po první světové válce zdědilo Československo rozvinutý průmysl, Českou akademii věd a umění, v čele země stanul univerzitní profesor. A věda byla podporována. Její rozvoj výrazně přibrzdil až 17. listopad 1939, kdy nacisté kvůli studentským protestům proti okupaci uzavřeli české vysoké školy.
Vlny emigrací ničily vědu i společnost
Nacistický režim přiměl k emigraci na dvě stě profesorů či docentů, čtvrtina z nich byla židovského původu. Velká část inteligence draze zaplatila za svoji účast v odboji. Kromě vysokých škol přestala fungovat většina výzkumných organizací, průmysl se musel přeorientovat na potřeby války. Včetně průmyslového gigantu ČKD. Jeho zakladatel Emil Kolben zemřel v koncentračním táboře. Přestože tušil, že kvůli nacismu bude v ohrožení, odmítl odjet do zahraničí. V osmdesáti letech ho nacisté kvůli jeho židovskému původu poslali do Terezína. Tam o celý měsíc později v roce 1943 zemřel.
Krátce po válce přišla pro svobodnou vědu další rána. Komunistický převrat. Politika zasahovala do všeho. Nejvíc do humanitních oborů, ovšem komunisté ideově vystupovali třeba i proti genetice nebo kvantové chemii. Nový vysokoškolský zákon z roku 1950 prakticky zrušil akademické svobody. I ve vědě byl hlavním vzorem Sovětský svaz.
Politické tání i kontakt se západní vědou přinesl až konec 60. let. Vědci jako Otto Wichterle stáli za vznikem dokumentu Ludvíka Vaculíka 2000 slov. A za to je režim po invazi vojsk Varšavské smlouvy potrestal. Celkem po srpnu 1968 emigrovalo asi dva tisíce špičkových vědců. Další nesměli pracovat. „To je, jako když nějaký organismus soustavně krvácí. Prostě utíká to nejlepší, tedy z toho těla toho státu,“ komentovala situaci Eva Zažímalová.
Normalizace přinesla další zaostávání. Chyběli nejen lidé, ale i přístroje či přístup k literatuře. Třeba uznávaný filosof Jan Patočka přednášel jen po bytech svých známých. Na všech vysokých školách se naproti tomu učil marxismus-leninismus. „Vysoké školy byly podrobené odpornému tlaku,“ vzpomíná Zahradník. „Tam se nedalo po mém soudu vydržet bez utrpení. To utrpení bylo trvalé a velké.“
Co dal české vědě komunismus?
Oázou československé vědy se v té době stala akademie věd, protože velké osobnosti musely odejít z univerzit – například výše zmíněný Otto Wichterle také skončil v akademii.
Věda se z područí politických ideologií dostala přesně padesát let po nacistickém uzavření vysokých škol. Byli to opět studenti a opět 17. listopad. „Lidé podprůměrní, lidé druhořadí ztratili definitivně pozice, z nichž mohli ovlivňovat další bádání, rozhodovat o tom, kdo ano a kdo raději ne,“ popsal změnu Rudolf Zahradník. „Všechny totalitní režimy, ať jsou totalitní z jakékoli strany, mají stejné projevy v důsledku. Vždycky jim vadí lidé, kteří jsou kreativní, kteří samostatně myslí a kteří prostě nejdou s tím stádem. No a to je typické pro vědce,“ dodala Eva Zažímalová.
Jak by to s českou vědou vypadalo, kdyby tu komunismus nebyl? „Myslím si, že bychom byli o krok dál. Ale upřímně řečeno, zase bychom neměli tu historickou zkušenost, zase bychom nevěděli, na co si dávat pozor. Jsme díky tomu v mnoha věcech takoví otužilí,“ myslí si Eva Zažímalová. „To třeba kolegové na západ od našich hranic nejsou. Když narazí na nějaký problém, nedostatek, tak jsou otrávení. My jsme proti nim víc odolní,“ dodala.
Všechny díly Hyde Parku Civilizace si nyní můžete poslechnout jako podcasty, tedy jen ve zvukové stopě:
