Bitva o Vídeň patří k určujícím okamžikům evropských dějin. Nyní od ní uplynulo 335 let, a třebaže se vojenský střet, během nějž síly Rakouska a jeho spojenců zastavily osmanskou expanzi do Evropy, může jevit jako kapitola z barokních dějin, není tomu tak. Dopad imperiálního zápasu je tak výrazný, že má pro mnoho Evropanů i Turků symbolický a historický význam i v současnosti.
Před 335 lety prohráli Turci u Vídně. Nešlo o válku civilizací, bojoval muslim proti muslimovi, křesťan proti křesťanovi
„Dne 14. července se celé turecké vojsko s neuvěřitelným množstvím koní, vozů, volů a velbloudů objevilo na cestě k Vídni, přelilo se přes kopec u kostela svatého Marka a hlavní voj pochodoval ve stínu kopce, kde nemohl být z hradeb tak snadno pozorován.“ Takto popsal příchod osmanské armády k Vídni ve svém deníku její občan Johann Peter Vaelckeren.
Začalo tím dvouměsíční obléhání, které v létě roku 1683 téměř skončilo jejím dobytím. Před 335 lety boj o rakouskou metropoli vyvrcholil – mimořádným vítězstvím Habsburků a jejich spojenců a naprostou porážkou osmanských Turků. Šlo o natolik zásadní událost, že její poselství promlouvá i k dnešním generacím.
Souboj o dědictví Říma, hranice i náboženství
Jaká byla vlastně příčina staletých válek mezi Habsburky a Osmany? Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, historici dnes vidí důvody nejméně tři. Habsburské Rakousko a osmanské Turecko měly totiž nečekaně mnoho společného.
Obě říše se pokládaly za dědice antického Říma: Habsburkové z titulu panovníků Svaté říše římské, který si vybojovali v polovině 15. století, Osmané zase proto, že dobyli východní Řím – Konstantinopol.
Pozoruhodné je, že obě impéria měla vlastně i stejně dlouhé dějiny: pro Habsburky byl klíčový rok 1452, kdy na hlavě Friedricha IV. spočinula koruna římského císaře, pro Osmany nese roli stejného mezníku rok 1453, kdy získali Konstantinopol a pod jménem Istanbul z ní učinili rezidenci svých vládců. A obě říše také svou existenci souběžně ukončily – rozpadly se v důsledku první světové války.
„Habsburkové byli od získání římského titulu přesvědčení, že jejich povinností je obnovit Řím na východě. Jeden z titulů, jímž se hrdě honosili, byl král Jeruzaléma. Osmané naopak věřili, že jejich posláním je získat římskou říši na západ od Konstantinopole,“ doplňuje historik Andrew Wheatcroft v knize Nepřítel před branami. Už od sultána Murada si totiž turečtí vládcové přisvojili i titul „sultán i-Rum“ neboli vládce Říma.
Další příčinou konfliktu byla „realpolitik“ – tedy klasické politické spory mezi dvěma impérii, která od sebe zpočátku oddělovala další země, Uhersko. To se ale na konci 15. století, po smrti Matyáše Korvína, začalo rozpadat, a Habsburkové a Osmani se tak mohli na hranicích svých říší střetávat přímo. Už předtím na sebe ale naráželi ve Středomoří, kde existovalo sporných míst mnoho – obě říše si například nárokovaly Jeruzalém, Athény a Patras.
A konflikt měl nepochybně také náboženské rozměry; historik Wheatcroft píše doslova: „Boj Habsburků s Osmany byl střetem náboženství.“ Habsburkové se pokládali za vůdce křesťanského světa, jejich panovník byl korunován samotným papežem. A Osmani zase stáli v čele většiny muslimského světa a pod svou ochranou drželi jeho svatá místa Mekku a Medínu.
Než začne válka
Není tedy divu, že se obě říše střetávaly vojensky od 15. století – poprvé se Turci dostali k Vídni už roku 1529. Klíčový souboj o Rakousko měl ale nastat až o století a půl později. Roku 1683 totiž mělo vypršet dvacetileté příměří po předchozím konfliktu, který skončil vítězně pro Habsburky, takže Turci se měli za co mstít a chtěli napravovat „historické příkoří“.
Do karet jim navíc hrála politická situace ve střední Evropě: vlády nad Horními Uhrami (dnešní Slovensko) se chopil magnát Imrich Thököly. Ambiciózní muž vedl proti Habsburkům odpor, který se zakládal jak na linii rodové, tak náboženské; zatímco Habsburkové byli zásadovými katolíky, on patřil k protestantům. Turci pro něj byli v tu chvíli přirozenými spojenci, protože muslimská Osmanská říše platila v otázce vyznání za mnohem tolerantnější stát než barokní Rakousko.
„Osmanský způsob vlády prosazoval nastřelení veřejného pořádku,“ doplňuje Wheatcroft. „Nesporně existují záznamy o náboženském a společenském pronásledování a zvěrstvech, ale podobné výstřelky se objevovaly jen výjimečně. Nástroji osmanské politiky byly krutost a teror.“
Bitva o Vídeň
Jedním z hlavních cílů tureckého vpádu byla snaha podpořit tohoto svého uherského spojence, kterého už roku 1662 uznali jako vládce Horních Uher – a současně jeho moci využít pro napadení Vídně.
Válka začíná
V říjnu 1682, záhy po konci ramadánu, uspořádal sultán Mehmed IV. slavnostní jízdu Istanbulem; západní velvyslanci z majestátní přehlídky osmanské vojenské moci jasně pochopili, že končí období křehkého míru a opět začíná boj. Tehdy čtyřicetiletý panovník vládl již od svých sedmi let a platil za rázného a schopného vládce, který se hodlal vyrovnat těm největším hrdinům tureckých dějin. Na počátku výpravy se proto rozhodl vojsko sám doprovázet.
Reálným vůdcem tureckých vojsk ale byl někdo jiný – velkovezír Kara Mustafa, muž, který byl zřejmě také autorem plánu na pravý, tehdy utajovaný, cíl výpravy: dobytí Vídně. Mustafa chtěl Habsburky ponížit a rozdrtit, protože pokud by padla Vídeň, mělo by to nesmírný reálný i symbolický dopad srovnatelný snad jen s pádem Konstantinopole.
Naštěstí pro Habsburky ale Mustafa svými nepřáteli pohrdal a mnohdy je i podceňoval. Vojenští historici se dnes shodují, že jednou z hlavních příčin tureckého neúspěchu byla právě jeho neschopnost naslouchat velitelům, kteří měli s boji proti evropské taktice i strategii řadu zkušeností.
Pocit nadřazenosti nad rakouskými vojáky je pochopitelný: Turci měli mnohem větší a lépe vycvičenou armádu, skvělé zásobování a především disponovali elitními jednotkami janičářů, kteří bojování zasvětili celý svůj život, a také vojáky tatarských spojenců. Šlo o potomky Mongolů, kteří sice po staletí používali stejnou bojovou taktiku, ale přesto byli v poli neporazitelní i v 17. století. Nesmírně mobilní a skvěle spolupracující jednotky lehké jízdy vyzbrojené luky mohly zastavit jen pevné hradby.
Co mohla proti síle Istanbulu nasadit evropská vojska? Hlavní výhodou se ukázala být jedna z největších katastrof v dějinách kontinentu, třicetiletá válka. Během ní si evropské armády osvojily nejmodernější taktiku, organizaci jednotek, nové zbraně a především úspornost – všem stranám se nedostávalo mužů, takže musely využívat toho, co měly, k naprosté dokonalosti. Proti turecké přesile se jim to vyplatilo. Naopak Osmané velkou část změn, k nimž během 17. století ve válečnictví došlo, ignorovali – velkou roli v tom hrál právě jejich šovinismus.
Údaje o počtech protivníků se značně rozcházejí, historik Zdeněk Munzar uvádí: „V každém případě čítalo vojsko více než 150 000 mužů, přičemž některé zdroje uvádějí až dvojnásobek. Skutečnost bude nejspíš někde uprostřed, neboť jen kurucké vojsko Imricha Thökölyho mělo mít kolem 60 000 mužů, z nichž ale téměř polovinu tvořily oddíly Turků a Tatarů poslané mu sultánem. Tato armáda operovala na území dnešního Slovenska. Celkové síly Osmanů a jejich vazalů se tedy mohly blížit nejvýše uváděným počtům, ale hlavní armáda Kara Mustafy směřující na Vídeň čítala mezi 150 000 a 200 000 muži.“
Císařská armáda mohla proti tomu nasadit jen 40 000 mužů plus většinou izolované posádky pevností v obranné linii. Rakouská strategie byla založená na tom, že se podaří zadržet osmanské jednotky ještě během jejich postupu Uhrami – jenže Osmani dobývali pevnosti mnohem rychleji, než se čekalo. Když padl i strategický Györ na půli cesty mezi Vídní a dnešní Budapeští, otevřela se Turkům cesta do Rakous. A tak se v polovině července 1683 ocitla stotisícová turecká armáda před Vídní a začala habsburskou metropoli obléhat.
Boj o město
Vídeň měla obrovské štěstí, že její obraně veleli muži, kteří měli s tureckým způsobem dobývání velké zkušenosti. Jednalo se především o inženýra Georga Rimplera zodpovědného za hradby. Vojenské posádce velel hrabě Starhemberg a té civilní český šlechtic Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, zkušený veterán třicetileté války, v době obléhání Vídně přitom už dvaasedmdesátiletý kmet.
Zdeněk Kašpar hrabě Kaplíř, svobodný pán ze Sulevic, byl český šlechtic, vojenský velitel a císařský polní maršál.
Byl potomkem šlechticů, kteří se zúčastnili stavovského povstání, proto jeho rodina přišla o majetek a on musel studovat v nizozemském Leidenu. První vojenské zkušenosti získal právě ve službě u nizozemských generálních stavů.
Během Třicetileté války se zúčastnil na německé straně tažení Sasů do Čech, později sloužil ve švédské armádě, která vtrhla pod vedením generála Banéra do Čech.
Poté, co konvertoval ke katolicismu, změnil strany a sloužil na císařské straně, bránil před Švédy Vídeň a později i Prahu.
Další vojenské zkušenosti získal ve španělských službách v Milánsku a v rakouských v Alsasku-Lotrinsku.
Za záchranu Vídně byl 21. září 1683 povýšen císařem Leopoldem do hodnosti polního maršála.
Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic
Obléhání samotné probíhalo přesně podle učebnic – Osmané obehnali město základní linií zákopů, z nichž směrem k hradbám kopali další, přibližovací, zákopy. Z dělostřeleckých postavení pálili na zranitelná místa v hradbách tak, aby vytvořili průlom, který by následně mohla využít pěchota.
Další úroveň bojů probíhala pod povrchem, byla z povrchu sice neviditelná, ale o to krutější. Turečtí inženýři kopali podzemní tunely, pomocí nichž se daly dopravit pod hradby miny – opět bylo cílem narušení jinak nepřekonatelné linie hradeb.
Dobové rytiny zobrazující minovou válku v podzemí
V podzemí vídeňské periferie tak vznikla fakticky druhá bojová linie. Vlastní tunely totiž hloubila i rakouská posádka s cílem turecké snahy sabotovat. V temných chodbách pod územím nikoho pak docházelo k soubojům na pistole i nože. Obránci nebyli pasivní ani na povrchu: palbou vlastních děl ostřelovali postupující vojáky, nad ránem prováděli výpady a ničili turecké pozice i zásoby.
Tak velký strach se rozšířil, že nikdo nechtěl zůstat. Koně a vozy do posledního byli okamžitě zabraní, kočáry a káry zaplnily dámy nejvznešenější s dětmi, opouštěly domy a drahý nábytek, všechno nechávaly za sebou berouce jen to nejcennější z posledního pokoje. Odevšad zněl jen křik a nářek, jako by se už Turci Vídně zmocnili.
Útoky Osmanů trvaly téměř dva měsíce – intenzita ostřelování a především miny ničily hradby a turecké podzemní chodby se blížily pod město. Kaplíř ze Sulevic dokonce nakázal, aby měšťané drželi hlídky ve sklepeních a hlásili všechny podezřelé zvuky. Nakonec poté, co turecká mina zničila jednu z klíčových část hradeb, dokonce nechal část města zaplavit – kruhy na hladině jasně ukazovaly, kde se Turci do Vídně dobývají.
V průběhu obléhání zemřel inženýr Rimpler, padl také starosta města. Problémy ale měli i obléhající – vázlo zásobování, táborem se šířily nemoci a podle dobových svědectví byly zejména dělostřelecké útoky velmi chaotické. Přesto to na první pohled vypadalo, že v polovině září by měla Vídeň padnout, od konce srpna se tureckým jednotkám podařilo pronikat do průlomů jen zoufale utěsňovaných tehdejší obdobou ostnatého drátu, které se říkalo faux de frise.
Zlom: černá smůla na andělských křídlech
I když vypadala situace města zoufale, už od začátku září se na kopcích kolem Vídně shromažďovala vojska evropských spojenců Habsburků a pomalu sílila. Toto vojsko mělo asi 75 000 mužů, třetinu z nich tvořili „Poláci“ pod velením krále Jana Sobieského a právě on se stal titulárně i velitelem celého vojska. Oproti Turkům měli podstatnou výhodu: jednalo se o odpočaté vojáky, kteří ještě nebyli vyčerpaní ročním tažením jako osmanské jednotky.
Útok proběhl 12. září, pro Vídeň to bylo za pět minut dvanáct; o čtyři dny předtím se totiž podařil Turkům největší průlom, který se obráncům povedlo odrazit jen s maximálním vypětím. „Z původní městské posádky zůstalo pouhých 40 procent mužů, kteří neustále museli hájit čtyřiašedesát obranných pozic. Žádné další vojáky už Vídeň neměla,“ píše historik Wheatcroft.
Obléhání vídeňských hradeb
„Ráno 12. září udeřilo spojenecké vojsko na Osmany z vrchu Kahlenberg. Postup zahájila císařská pěchota na levém křídle a vojáci pěšáci říšských kontingentů ve středu bitevní linie. Spojencům se dařilo Turky tlačit zpět a kolem poledne dobýt osmanské opěrné body ve vsích Nussdorf a Heiligenstadt,“ popisuje finální střet historik Zdeněk Munzar.
„Vypadalo to, jako by se z kopců valila vroucí černá smůla, která pálila a ničila všechno, co jí stálo v cestě,“ poznamenal si do deníku jeden osmanský ceremoniář. Na obhájce Vídně působil útok úplně jinak – zejména útok polské těžké jízdy, slavných husarů ozdobených perutěmi z peří, musel vypadat, jako by městu přispěchali na pomoc samotní andělé.
Husar nesklopí kopí dřív,Než na jeho hrot nabodne Turka,Což nejen zmatek budí, ale taktéž děsí nepřáteleÚderu takovému nelze se bránit ani jej odklonit stranouČasto naráz husar i dva lidi probodne a ostatní při tom pohledu prchají, co jim síly stačí,Jako roj vyplašených much.
Turci se pokoušeli město ještě na poslední chvíli dobýt, ale díky tomu v klíčových chvílích bojovali na dvou frontách. Nakonec po šesté hodině večerní sevřela spojenecká vojska Turky ze tří stran.
„Tento koncentrovaný nápor již Turci a jejich spojenci nevydrželi, mezi zle tísněnými vojáky vypukla panika a ústup se změnil v útěk, který se lavinovitě šířil. Porážka Turků pod Vídní se stala pro jejich vojsko katastrofou. Spojenci se totiž zmocnili celého osmanského tábora s veškerým vybavením, zbraněmi a zásobami,“ komentuje konec bitvy Zdeněk Munzar.
A svět se změnil
Osmanské jednotky pak čekal dlouhý ústup zpět do Asie, celou dobu pod útoky Habsburků a jejich spojenců. Velký vezír Kara Mustafa, který dobývání Vídně neúspěšně velel, prchl až do Bělehradu, kde ho za selhání v rozhodné bitvě osmanského impéria uškrtili sultánovi muži.
Také Thököly a jeho Maďaři prchali, ti směrem na severozápad. Ještě nějakou dobu odtamtud útočil i na Moravu, ale i záměry byly fiaskem u Vídně dlouhodobě zničené.
„Porážka Turků umožnila roku 1684 následné ustanovení širší mezinárodní aliance iniciované papežem a nazvané Svatá liga. Ta byla postupně rozšířena o další státy, které se s osmanskou expanzí potýkaly, a to o Rusko, Benátskou republiku, Španělsko, Řád maltézských rytířů atd.,“ popisuje důsledky bitvy Munzar.
Vítězství u Vídně tak znamenalo vytlačení Turků ze střední Evropy, nikoliv konec bojů s nimi. V Řecku a na Balkáně se udrželi až do dvacátého století.
Bitva, jejíž hlas slyšíme do dvacátého století
Přestože se jedná o velmi vzdálené dějiny, právě vítězství u Vídně se stalo v posledních letech velmi aktuálním tématem – a to především v souvislosti s migrační vlnou z islámských zemí do Evropy. Svou roli ale také hraje rostoucí sebevědomí Turecka. Objevuje se proto mnoho srovnání s rokem 1683, která hledají v tehdejší porážce Turecka paralelu se současností.
Právě k čtyřstému výročí této dějinné události, tedy k roku 2083, směřoval svůj manifest Andreas Breivik: „Do 11. září 2083 bude odražena třetí vlna džihádu a kulturní marxistická/multikulturní hegemonie v západní Evropě bude rozdrcená a ležet v troskách, přesně 400 let poté, co jsme zvítězili v bitvě o Vídeň 11. srpna 1683. Evropa bude znovu řízena vlastenci.“
Jako symbol statečného boje křesťanské Evropy proti muslimským Turkům ale chápali a stále chápou „Vídeň“ také zástupci křesťanství, považovaní za ty liberálnější. Například při třístém výročí navštívil Vídeň tehdejší polský papež Jan Pavel II., který se zde setkal s Poláky, kteří do Rakouska uprchli před komunistickým režimem.
Obrana Vídně se tak v očích mnohých stala jedním z fungujících symbolů Evropy, která, sjednocená kolem křesťanské myšlenky, dokáže úspěšně odolávat nebezpečí zvenku, v současné době představovanému islámem. „Kontrast mezi tím, co se skutečně stalo, a všemi pečlivě vytvářenými mýty je zarážející. Obléhání Vídně z roku 1683 se opět stává inspirující metaforou neutuchajícího zápasu Východu se Západem, muslimů s křesťany, přesně jako před stovkami let. Událost znovu slouží pochybnému účelu. Stala se hlavním pilířem představy, že probíhá nová válka o Evropu,“ píše historik Wheatcroft.
- Díky kořisti z tureckého tábora se ve Vídni zřídila první kavárna, neboť pití tohoto nápoje do té doby nebylo rozšířeno.Založil ji zřejmě Armén Johannes Diodato.
- Na počest vítězství začali Vídeňáci posměšně péct rohlíky ve tvaru půlměsíce.
Je nepopiratelné, že úspěšná obrana hlavního města habsburské monarchie měla zásadní dějinný význam – podařilo se zastavit expanzi Osmanské říše do střední Evropy, několik do té doby nesnášenlivých říší dokázalo spojit síly. Současně ale byla tato bitva mnohem složitější, než se dnes mnohdy prezentuje, a rozhodně se nedá zjednodušit na souboj křesťanů proti muslimům.
Mnohem zamotanější dějiny: muslim proti muslimovi, křesťan proti křesťanovi
Přestože měla Vídeň mnoho statečných obránců, za opravdového vítěze se pokládá Jan III. Sobieski, jemuž Turci přezdívali Lech z Lechistánu, polský král a vrchní velitel vojsk Polsko-litevské unie. Právě útok jeho dvaceti tisíc jezdců 12. září, kdy už Turci byli na dosah vítězství, rozhodl o tom, že Osmané byli poraženi a museli od Vídně prchnout. Zkušený vojevůdce by ale bitvu proti muslimům nevyhrál, kdyby neměl ve svém vojsku… muslimy.
Jan Sobieski s rodinou
Jednalo se o takzvané Lipky neboli polské (či litevské) Tatary. Ti se na polsko-litevské území dostali na konci čtrnáctého století, poté co se rozpadla Mongolská říše. Když skupina islamizovaných Tatarů prchala před turko-mongolským vládcem Tamerlánem, poprosila o azyl litevského velkoknížete Vytautase. Šlo o jednoho z nejmocnějších vládců své doby, roku 1422 mu dokonce jedna skupina husitů nabídla českou královskou korunu. Vytautas je přivítal, zaručil jim náboženskou i ekonomickou svobodu – dokonce nemuseli platit daně. Za odměnu měli tito vyhlášení bojovníci pomáhat s obranou země, zpočátku právě proti Tamerlánovi.
Dřevěná mešita v polském Kruszyniany
Později se stali součástí všech důležitých válečných konfliktů, do nichž se jejich země zapojila, bojovali proti Švédům, Rusům i Turkům, proslavili se třeba v bojích proti nacistickému Německu – byli to právě oni, kdo odolával moderním jednotkám na hřbetech koní.
„Bez nich by pamětihodné vítězství v bitvě o Vídeň nebylo možné, a proto si je král Jan III. Sobieski zamiloval,“ uvedl tehdejší polský prezident Bronisław Komorowski, když v Gdaňsku představoval první pomník věnovaný polským Tatarům. Mimo jiné, jednoho ze zástupců této menšiny zná i dnes celý svět – patřil do ní americký herec Charles Bronson známý například z westernu Sedm statečných. A svůj původ od nich odvozoval i slavný polský spisovatel Henryk Sienkiewicz.
Po boku Tatarů
Sobieski znal věrnost, statečnost i bojové schopnosti tatarských jednotek velmi dobře, dokonce ovládal jejich jazyk. Po jejich boku bojoval roku 1656 proti švédské invazi; tato země se stala po třicetileté válce jednou z dominantních evropských velmocí a Polsko-litevská unie oslabená neustálými boji s kozáky a Ruskem se pro vojska švédského krále Karla Gustava X. jevila jako snadná kořist.
Sobieski velel ještě jako obyčejný šlechtic jednotkám tatarské lehké jízdy, přibližně dvěma tisícovkám mužů, kteří se rekrutovali z řad krymských Tatarů. V té době se naučil využívat jejich silné stránky – manévrovací schopnosti, rychlost i nesmírnou odolnost při vzdálených přesunech.
Poté, co se stal roku 1674 králem, osvobodil polské a litevské Tatary od všech daní a zvýšil platby za jejich služby. A také obnovil jejich náboženské svobody, o které přišli během náboženských válek mezi katolíky a protestanty v 17. století; Tataři si tak opět směli stavět mešity. Podobné cizí jednotky, které měly chránit za různé výsady hranice, si ve středověku i novověku podobným způsobem chránilo mnoho panovníků – v českých zemích to byli Chodové, kteří mohli pocházet z Polska a chránili bavorskou hranici.
Když se Sobieski vydal na podzim roku 1683 na pomoc už dva měsíce obležené Vídni, nezapomněl si vzít také vyzkoušené Tatary. Velel jim Samuel Murza Krzeczowski, jeho jednotky stály po boku Sobieského slavných „andělů“ čili husarů těžké jízdy, kteří měli na zádech připevněná andělská křídla. Když obrnění jezdci rozrazili nepřátelské linie, lehká jízda do nich pronikala a likvidovala další odpor.
Andělské brnění polských husarů
U Vídně tyto mobilní jednotky narazily na jiné Tatary, ty krymské. Ti sloužili Otomanům, a aby se od nich polsko-litevští Tataři odlišili, nosili na helmách chumáče trávy. O jejich odvaze nejlépe svědčí svědectví samotného Sobieského, které popsal v dopise své ženě po bitvě: „Naši Tataři se baví se sokoly, které si přivezli; hlídají vězně a dokazují, že jsou věrní, důvěryhodní.“ O několik týdnů později dokonce Murza Krzeczowski osobně zachránil svému králi život, když mu pomohl během bitvy u Párkány.
Sobieski se za to „svým“ muslimům odvděčil a v Polsku smělo vyrůst mnoho mešit, z nichž některé stojí dodnes. Je to klasický historický paradox: vítězství nad muslimy umožnilo, aby jiní muslimové získali v Evropě více práv a náboženskou i ekonomickou svobodu, která umožnila, aby se zde tato menšina usídlila trvale.
Spojenectví, aliance, zrady
Podobně nejednoznačná ale byla také situace křesťanů. Už výše je popsané, jak zásadní byl vliv uherských protestantů na osmanský vpád. Že by katolickým Habsurkům přišli na pomoc, protestanty ani nenapadlo – naopak jim představa pádu Vídně připadala povzbudivá. Dnes to může vypadat překvapivě, ale osmanští muslimové měli k protestantům blízko i v náboženské rovině.
Když psal roku 1574 sultán Murad III. dopis protestantům v Nizozemsku a Španělsku, uvedl v něm, že sunitští muslimové a luteráni i kalvinisté mají hodně společného. „Stejně jako vy neuctíváme idoly, také jste zavrhli idoly a portréty i zvony z kostelů, také deklarujete svou víru tím, že říkáte, že Všemocný Bůh je jen jeden a Svatý Ježíš je jeho prorokem,“popisuje norský historik Dag Herbjørnsrud.
Obléhání Vídně
Ale spojenci Mehmeda IV. byli také Francouzi – v roce 1530 s nimi uzavřeli alianci, která trvala vlastně až do Napoleonova útoku na Turky ovládaný Egypt. Ludvík XIV., který v době obléhání Vídně vládl Paříži, byl přesvědčeným katolíkem, stejně jako Habsburkové – přesto tureckou invazi podpořil tím, že francouzská vojska vázala habsburské jednotky na západě. A osmanským dělostřelcům, kteří bořili hradby Vídně, veleli zkušení experti na obléhání, kteří v té době patřili mezi nejlepší na světě.
Co by kdyby
A jak by to dopadlo, kdyby Sobieski dorazil k Vídni o něco později a město už mezitím padlo? Opravdu by tak zanikla Evropa, jak se dnes mnohdy v popularizačních článcích objevuje? Ani to není úplně jisté. Historici na takové otázky sice nemají odpovědi, ale občas se nad nimi zamyslí v rámci takzvané kontrafaktuální historie.
Historik Vít Vlnas tak v knize Co kdyby to dopadlo jinak – křižovatky českých dějin popsal možný scénář, kdyby Osmani Vídeň dobyli, jako příslovečné Pyrrhovo vítězství. Podle něj by Turci dál do Evropy nepokračovali; hlavní kampaň by skončila, část armády by se rozpustila.
Podle Vlnase je dokonce možné, že by pád habsburské metropole vedl k ještě rychlejšímu spojení katolických zemí proti novému nepříteli. Vídeň by ale zcela ztratila na významu – na to, aby se z ní stala nějaká islámská metropole, byla příliš daleko od centralizované moci v Istanbulu. Současně měla pro evropské vládce natolik silný symbolický význam, že by ji dříve nebo později dobyli zpět.
Naopak pro české země by osmanská poroba Rakouska podle Vlnase mohla být dokonce pozitivní: Pokud by padla Vídeň, habsburskou metropolí by se s velkou pravděpodobností stala Praha, kde by se trvale usídlil císař.