Ode dneška mohou návštěvníci Zoo Praha vidět mládě hrabáče kapského, které se narodilo 22. dubna. Ve 14 hodin chovatelé poprvé otevřou okénko do expozice, kde malý hrabáček pobývá se svou matkou Kvídou.
„Nejkritičtější období má Kvídino mládě již za sebou, pravidelně pije a je aktivní, proto nevidíme důvod nepodělit se o naši radost z něj s našimi návštěvníky,“ uvedl ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek a doplnil, že v dalších dnech bude okénko otevřené pravidelně. „Příchozí si mohou hrabáčka prohlédnout vždy dopoledne mezi 10. a 12. hodinou a odpoledne od 14. do 16. hodiny.“
Mládě denně přibývá na váze zhruba 150 gramů; dnes už tak váží přes tři kilogramy. Pro všechny případy ale na něj ještě v expozici pavilonu Africký dům permanentně dohlížejí chovatelé; mj. proto, aby jej matka nešťastnou náhodou nezalehla.
Třináctiletá Kvída dosud úspěšně odchovala dvě mláďata. První – sameček Kito narozený v roce 2015 – dnes žije v Zoo Randers v Dánsku. Druhé – samička Nyota ze srpna 2016 – se nedávno přestěhovala do olomoucké zoo. Nynější mládě je podle názoru chovatelů opět spíše samička; zda je jejich odhad správný, však ukáže až analýza DNA.
Hrabáči mají problém: globální oteplování nezvládají
Hrabáči jsou jediným žijícím zástupcem dnes už vymřelé skupiny savců. Na Zemi tedy dnes nežijí žádní jejich blízcí příbuzní. Vzhledem sice připomínají prasata, způsobem obživy i tvarem tlamy jsou ale spíš podobní mravenečníkům – stejně jako oni se živí termity. Kromě toho jsou podle řady studií jedním z klíčových zvířat, jejichž aktivita má zásadní dopad na celý ekosystém, kde žijí.
Nory, které si hrabáči kopou, totiž využívá, poté, co je hrabáči opustí, velké množství zvířat. Každá taková nora se okamžitě stává samostatným malým ekosystémem. Právě proto zajímalo vědce z jihoafrické University of the Witwatersrand, jak jsou hrabáči vybavení na změnu klimatu; v Jižní Africe se projevuje oteplováním a intezivnějšími suchy. Svůj výzkum popsali v odborném mezinárodním časopise Biology Letters.
- Ve starší české literatuře, například v cestopisech Emila Holuba nebo starších vydáních Brehmova Života zvířat je hrabáč nazýván kuťoš – od slovesa kutati.
Biologové připevnili na těla několika hrabáčů sledovací zařízení a monitory a sledovali, jak se hrabáči chovali, když jejich oblast zasáhla sucha. Právě velmi podobné klima by oblast Jižní Afriky měla zažívat i v budoucnosti. Monitory sledovaly teplotu těl hrabáčů i místa, kde se pohybují – a vědci velmi brzo zjistili, že údaje ukazují, jak špatně si hrabáči vedou. Ze šesti sledovaných tvorů jich totiž pět uhynulo, všichni z jiných než přirozených příčin.
Hrabáč bez vlhka nepřežije
Data ukázala, že s příchodem vedra a sucha hrabáči razantně změnili své návyky – častěji se vydávali ven z nor, měli vyšší tělesnou teplotu a zjevně byli i podvyživení. Problém je v termitech a mravencích, kteří představují hlavní kořist hrabáčů; aby přežili, potřebují jistou míru vlhkosti půdy. Protože nebyla dostatečná, začaly kolonie vymírat a hrabáči nedostali dostatek živin. I když vyráželi za potravou nejen v noci, jak je u nich obvyklé, ale i přes den, stejně jí nenašli dost.
Navíc se pohybem po rozpálené zemi ve dne vyčerpávali, což jim spotřebovalo zbytky energie. Vědci se v závěru práce shodují, že populace hrabáčů v budoucnosti prudce poklesnou.
