Před 130 lety se veřejnosti poprvé představila úplná kostra samice plejtváka myšoka. Jde o jednu z nejpozoruhodnějších položek Národního muzea v Praze. Kostra patřila tvorovi, který uhynul v Norsku v roce 1885. Velrybářská firma jej pak nabídla různým obchodům s přírodninami po celé Evropě. Zásluhou Antonína Friče skončila v Praze.
Kostra plejtváka myšoka patřila nadprůměrně urostlé samici, měří 22 a půl metru a váží asi čtyři tuny. Ochránci přírody mohou mít radost, že exponát nebyl získán odlovem, velryba pošla přirozenou smrtí.
Zvíře zemřelo v roce 1885, kdy je našli na pobřeží u norského ostrova Lyngöy. Do Prahy se velryba dostala o dva roky později. Podrobností o tom, co přesně se s tělem tvora mezitím dělo, není bohužel mnoho.
Ví se, že plejtváka zakoupil ředitel zoologických a paleontologických sbírek Národního muzea v Praze Antonín Frič od velrybářské firmy, která tvora našla. Cena byla poměrně vysoká, a tak na ni Antonín spolu se svým bratrem Václavem a jeho přáteli uspořádali sbírku mezi pražskými měšťany. Nakonec se sešlo potřebný 2500 zlatých a již v polovině roku 1887 byla rozložená kostra převezena do Prahy, kde ji přes rok dávali dohromady.
28. listopadu 1888 byla kostra plejtváka vystavena v tehdejším Náprstkově průmyslovém muzeu na Betlémském náměstí, později byla přemístěna do nově vybudovaného Národního muzea. Nejprve ji umístili na železnou konstrukci, při rekonstrukci expozice v polovině 60. let 20. století pak pomocí deseti ocelových nosníků na traverzu ke stropu sálu.
Již při prvním stěhování kostru znovu odmastili a ošetřili, protože obsahovala velké množství tuku. Ten z ní i přesto ještě dlouhá léta odkapával, a tak bylo v 60. letech potřeba dalšího zásahu, tentokrát již modernějšími prostředky. Plejtvák tudíž není v ideálním stavu, právě končící generální rekonstrukci Národního muzea musel přečkat zabalený na svém stropním místě. V sále mu dělali společnost ještě slon a žirafa.
O ocas nepřišla
O kostře samice plejtváka myšoka se léta vypráví, že aby se do sálu muzea vešla, museli ji zkrátit o několik ocasních obratlů. Podle posledních zjištění experta z Národního muzea to ale s největší pravděpodobností není pravda.
„Je to zažitá věc jako lidová slovesnost, s kterou se pracuje skoro jako s reálií. Kolega, který se intenzivně věnuje historii kostry, říkal, že počítal obratle a žádný nechybí,“ vyvrátil tradovanou historku ředitel Přírodovědeckého muzea Národního muzea v Praze Ivo Macek a slíbil, že brzy o exponátu vyjde nová kniha.
Ředitel také upozornil, že sama o sobě není kostra plejtváka nijak výjimečná. „Má pro nás spíše historickou hodnotu, je opředena krásným příběhem, kdy se národ skládal, abychom u nás v muzeu mohli mít mořského živočicha,“ vysvětlil.
