Spousta lidí má nepříjemnou zkušenost: když sedí v restauraci nebo v baru, kde najednou mluví více lidí, jako by najednou hůř slyšeli. A to přesto, že tam třeba není tak velký hluk, jen současně zní více zvuků nebo hlasů. Vědci jsou zřejmě na stopě toho, čím je tento problém způsobený.
Někteří lidé hůř slyší v baru. Výzkum u myší dle vědců ukázal, že roli mohou hrát neurony v mozku
Když lékaři Univerzity Johnse Hopkinse zkoumali, jak se mění mozek v souvislosti se ztrátou sluchu způsobenou věkem, narazili na něco úplně nového.
Ukázalo se totiž, že staré myši jsou méně schopné než mladé myši „vypnout“ aktivně pracující mozkové buňky, když je kolem hluk. Výsledkem je pak to, že se jednotlivé zvuky slévají do jakéhosi rozmazaného šumu, z něhož se jen těžko dají odvodit jednotlivé zvuky. Starší myší zjevně ztrácejí schopnost odfiltrovat okolní „hluk“. Co to znamená pro člověka?
Proč přicházejí lidé o sluch?
Vědci už dlouho spojují nevyhnutelnou ztrátu sluchu související s věkem s buňkami ve vnitřním uchu, které se časem poškozují nebo zničí.
Výzkumníci z Univerzity Johnse Hopkinse ale tvrdí, že jejich nová studie, která vyšla 7. prosince v časopise The Journal of Neuroscience, naznačuje velmi silnou souvislost s mozkem. A dokonce by to podle nich mohlo vést k tomu, že by bylo možné takovou ztrátu sluchu léčit přecvičením mozku, aby tlumil zmatené neurony.
„Sluch rozhodně není jenom záležitostí ucha,“ říká doktor Patrick Kanold, profesor biomedicínského inženýrství na Univerzitě Johnse Hopkinse. Podle Kanolda většina lidí po pětašedesátém roce života pocítí ztrátu sluchu, která se projevuje například neschopností rozlišit jednotlivé rozhovory v baru nebo restauraci. Tento fenomén se ale někdy týká i mnohem mladších lidí, byť u nich je mnohem méně prozkoumaný.
Experimenty s myšmi
Kanold a jeho tým zaznamenali aktivitu 8078 mozkových buněk neboli neuronů v oblasti mozkové kůry zodpovědné za sluch u dvanácti starých myší a u deseti mladých myší. Nejprve je naučili, aby při zaslechnutí konkrétního zvuku olízly nádobu s vodou. Později, když to hlodavci dělali zcela instinktivně, experiment vědci opakovali, ale tentokrát myším jejich snahu narušovali tím, že posílali do místnosti zvukový šum.
Výsledek? Bez okolního hluku staré myši olizovaly výlevku stejně úspěšně a často jako mladé myši. Reagovaly na zaslechnutý tón stejně rychle. Ale když výzkumníci obohatili pokus o šum, staré myši byly „ztracené“ – na signál reagovaly olizováním nádoby mnohem méně. Další rozdíl byl v tom, že ty starší mnohdy reagovaly, i když signál vůbec nezazněl. Zjevně se při zvukovém šumu domnívaly, že v něm slyší i dobře známý zvuk.
Pohled do nitra myšího mozku
Teprve teď ale začal být výzkum opravdu zajímavý. Vědci se totiž díky moderní zobrazovací metodě dokázali podívat přímo do myších mozků, kde sledovali, co se tam děje, když dojde ke vnímání šumu. Tato technologie umožňuje s velkou citlivostí a přesností měřit aktivity celých stovek neuronů současně.
Za normálních podmínek, kdy mozkové obvody pracovaly při okolním hluku správně, se aktivita některých neuronů zvýšila, když myši slyšely tón, a zároveň se jiné neurony utlumily nebo dokonce zcela vypnuly. Jenže u většiny starých myší se rovnováha vychýlila; aktivní neurony se sice aktivovaly úplně normálně, ale ty, které se měly vypnout, to neudělaly.
Kromě toho vědci zjistili, že těsně před tónovým signálem byla u starých myší až dvakrát vyšší aktivita neuronů než u mladých myší – to bylo zřejmě tou příčinou, že zvířata olízla nádobu ještě před začátkem tónu. Výrazně častější byl přitom tento problém u samců než u samic.
Pokusy s okolním hlukem také odhalily, že u mladých myší docházelo k posunům v poměru aktivních a neaktivních neuronů, zatímco u starších myší byly neurony celkově trvale aktivnější. Mladé myši tedy dokázaly potlačit vliv okolního hluku na nervovou aktivitu, zatímco staré myši nikoli, tvrdí vědci. „Zdá se, že u starších zvířat okolní hluk způsobuje, že aktivita neuronů je více rozmazaná, což jim narušuje schopnost rozlišovat jednotlivé zvuky,“ dodává Kanold.
Co z toho vyplývá?
Podle Kanolda jsou tyto výsledky velmi povzbudivé. Nedají se sice samozřejmě automaticky přenášet z myší na lidi, ale mozky obou druhů jsou si základními mechanismy natolik podobné, že je dost pravděpodobné, že tento fenomén funguje u lidí dost obdobně. Samozřejmě to ale budou muset ještě potvrdit další výzkumy.
Mozky savců mají ale společnou i další věc: jsou nesmírně flexibilní. To znamená, že se dokážou velmi snadno učit i nové věci, a to i ve vyšším věku. Kanold věří, že by se daly vymyslet techniky a metody, které mozek „přeprogramují“ tak, aby se naučil neurony vypínat – a starším lidem by to přineslo možnost více si užít návštěvu společenských akcí.
