Když se za mlhavého newyorského rána před 90 lety, 20. května 1927, ztěžka odlepil od země přetížený jednomotorový letoun, jen málokdo z přihlížejících věřil, že stroj opravdu přeletí Atlantik. Pětadvacetiletému pilotovi Charlesi Lindberghovi ale přálo štěstí, a tak o 33,5 hodiny později přistál na pařížském letišti Le Bourget. Tam bylo krátce před půl jedenáctou večer.
Tento výkon sice nebyl prvním letem bez mezipřistání mezi Evropou a Amerikou, prvenství mu nicméně patří na trati mezi důležitými městy. Britové John Alcock a Arthur Whitten Brown totiž osm let před Charlesem Lindberghem přelétli za 16 hodin z Newfoundlandu do irského Clifdenu. Na rozdíl od nich ale letěl Lindbergh sám, a navíc v malém letounu, zatímco britská dvojice upraveným bombardérem.
Letem mezi New Yorkem a Paříží Lindbergh také splnil podmínky soutěže, kterou v roce 1919 vypsal americký hoteliér Raymond Orteig, a odnesl si tak i šek na 25 tisíc dolarů. Byla to ale zasloužená odměna – Lindbergh strávil v těsném kokpitu malého stroje den a půl beze spánku a téměř bez jídla, jeho vyhlídky před letem navíc nebyly valné – před ním zahynuli na této trase čtyři letci.
Moc šancí mu zdánlivě nedával ani výběr stroje. Jednomotorový hornoplošník dnes pozapomenutého výrobce Ryan ze San Diega, pojmenovaný na počet sponzorů Spirit of St. Louis, měřil jen osm metrů, a aby byl schopen uletět skoro 6 tisíc kilometrů, nechal Lindbergh téměř celý trup zastavět nádržemi.
Pilot tak seděl až daleko za křídlem a dopředu viděl jen díky periskopu. Veškeré navigační vybavení spočívalo v kompasu.
Přes spartánské vybavení, nedostatek spánku a halucinace, které ho přepadly po 24 hodinách letu, se Lindberghovi podařilo přeletět Atlantik a kolem třetí hodiny odpoledne zahlédl pobřeží Irska. Do Paříže mu zbývalo ještě sedm hodin.
„Krátce před desátou večer jsem zahlédl Paříž, o pár minut později jsem zakroužil kolem Eiffelovy věže a po chvíli hledání jsem přistál na letišti Le Bourget,“ vzpomínal Lindbergh později.
Tak nás tu máte
„Well, here we are“ (Tak nás tady máte) byla prý první Lindberghova slova, když se vysoukal z letadla. Měl za sebou 5800 kilometrů a 33 hodin, 30 minut a 29,8 sekundy – beze spánku ale kvůli předstartovním přípravám musel vydržet celých 55 hodin.
Během letu stroj spotřeboval 1400 litrů benzinu a pilot vypil jen litr čaje, snědl dvě čokolády a pár sendvičů.
Mladík, který se narodil 4. února 1905 v Detroitu v rodině právníka a politika, tak dosáhl vrcholu kariéry. Létání mu učarovalo už na studiích a krátce se živil jako člen leteckého cirkusu, po první světové válce velmi populární atrakce.
Za pilotní páku poprvé usedl v roce 1923 a o pár let později se začal živit jako poštovní pilot. Létání s pytli pošty po území USA bylo také jeho hlavní průpravou na rekordní let.
Námluvy s nacisty
Po přeletu Atlantiku se ale Lindberghův život natrvalo změnil. Stal se jedním z nejslavnějších mužů své doby, vzal si dceru amerického velvyslance v Mexiku Annu Morrowovou, se kterou měl šest dětí.
Pár, který se věnoval propagaci letectví, ale v roce 1932 postihla tragédie, když byl unesen jejich dvacetiměsíční syn Charles a přes zaplacení výkupného bylo batole nalezeno mrtvé. Rodina se v roce 1935 přestěhovala do Evropy.
Ve 30. letech Lindbergh během cest po světě zavítal i do nacistického Německa, kde dokonce z rukou Hermanna Göringa převzal vyznamenání. V té době se také přiznal k obdivu k Hitlerovu státu.
Na druhou stranu ale dodával americké armádě informace o německém leteckém průmyslu. V Německu také udržoval poměr se třemi ženami, a jak se později ukázalo, měl s nimi tři, podle některých spekulací možná až sedm dětí.
V roce 1939 se Lindbergh přestěhoval zpátky do USA. Až do útoku na Pearl Harbor rozhodně odmítal americké zapojení do války. Po japonském útoku se ale dal do služeb letectva. Po válce působil mimo jiné jako poradce náčelníka amerického letectva a v roce 1954 byl jmenován brigádním generálem.
Velkého úspěchu dosáhla autobiografie The Spirit of St. Louis z roku 1953, nazvaná podle jeho letounu, za kterou dostal Pulitzerovu cenu. Ani po válce přitom Lindbergh úplně neopustil své názory na rasu. „Věděl ale, že po zážitcích z druhé světové války nebudou americkou veřejnost vůbec zajímat,“ řekl autor jeho biografie Andrew Scott Berg.
