Proč někteří lidé nevolí? A jak je možné, že je takových lidí tolik – z jakých částí společnosti nejčastěji pocházejí?
Nevoliči jsou si v mnoha znacích podobní, a to přesto, že se navzájem ani neznají. Ve skupině nevoličů, kteří v České republice tvoří asi 40 procent všech lidí s volebním právem, existuje specifická podmnožina.
„Asi čtvrtina z těchto čtyřiceti procent budou lidé, kteří z nějakého důvodu volit nejdou ne proto, že by je to nezajímalo nebo by nechtěli. Něco jim v tom brání – třeba mají trvalé bydliště jinde, než žijí a je pro ně obtížné dojet z Čech až na Moravu jen kvůli volbám,“ popisuje Tomáš Kostelecký, ředitel Sociologického ústavu AV ČR. „Nebo naopak jsou nemocní, nebo odjeli na dovolenou zrovna, když začaly volby. Vždycky budou nějací takoví nevoliči,“ uvádí Kostelecký.
Větší část nevoličů ale tvoří jiná skupina lidí. Ti, kteří mají čas a příležitost, ale stejně se k volebním urnám nevydají. „Pak jsou voliči, kteří nevolí, a to přesto, že by snadno mohli,“ popisuje tuto skupinu Tomáš Kostelecký. Také o této skupině se dají zjistit velmi zajímavé údaje: „Z výzkumů se ukazuje, že nejvíc záleží na tom, s kým žijete v domácnosti. Pokud jste nevolič, tak pravděpodobně lidé, kteří žijí s vámi, budou také nevoliči – a naopak. Pokud zjistíme, že jeden z domácnosti volí, tak i ostatní budou voliči.“
Sociologie ale zná i další charakteristiky, které jsou pro dobrovolné nevoliče typické: „Nejčastěji se jedná o občany s nižším vzděláním – to je ta nejdůležitější charakteristika,“ popisuje Kostelecký.
Jak vypadá typický český nevolič?
Pro vědce je velice těžké popsat, jak vypadá typický nevolič, už jen vzhledem k tomu, kolik nevoličů je. Čtyřicet procent nevoličů znamená, že je jich několik milionů. „Pravděpodobně je to mladší člověk, který je pouze vyučený a o politiku se nezajímá. Anebo si myslí, že reálně nemá šanci moc volby ovlivnit – nemyslí si, že by jeho hlas měl nějakou váhu,“ popsal pro ČT24 Tomáš Kostelecký.
Češi a Moravané v tom nejsou žádnou výjimkou, podobně to vypadá po celém světě. „Základní vztahy mezi ochotou volit a vzděláním jsou v podstatě stejné po celém světě, jen Česká republika je specifická tím, že rozdíly mezi skupinami jsou u nás větší než ve světě,“ vysvětluje Kostelecký.
Za dobu existence Česka ovšem došlo ke značnému posunu – po sametové revoluci tu sice existovala obrovská volební účast, ale postupně klesala až na současných přibližně 60 procent.
Dá se nějak nevolič změnit ve voliče?
Touží po tom mnoho politických stran, ale nikdo vlastně neví, jak na to. Existují vlastně jen dvě cesty. Jednak zavedení povinné volební účasti, jaká tu byla například za první republiky. Existuje tu však značné riziko, díky němuž po této změně nejspíš žádná strana nesáhne: je velmi pravděpodobné, že by strana, která něco takového prosadí, musela nést následky – voliči, jimž by hrozil trest za nevolení, by nejspíš hlasovali proti ní, takže by volby nejspíš prohrála.
Podle Tomáše Kosteleckého je vlídnější a praktičtější cestou zjednodušit voličům cestu k volbám, například tím, že by se dalo nějakým způsobem volit přímo z domova, pravděpodobně elektronicky. To by mohlo umožnit alespoň oné čtvrtině ze 40 procent, která by volit chtěla, ale nestíhá to, aby si tento sen mohla splnit. Rizikem pochopitelně je, že se takto organizované volby dají snadněji ovlivnit.
