Kdysi bohatou ukrajinskou obec Avdijivku na předměstí Doněcku už přes devět let sužuje válka. V posledních měsících je až na jednu přístupovou cestu takřka obklíčená ruskými silami. Přes vyhlášenou evakuaci zůstává v Avdijivce kolem dvou tisíc lidí. Ve městě přitom nefunguje topení, elektřina ani tekoucí voda.
Avdijivka leží devět kilometrů od okupovaného Doněcku. „Brečela jsem. Brečela. Zabíjejí mě v mém vlastní domě,“ říká jedna z obyvatelek Valja. Příbuzní rusky hovořící ženy už Avdijivku dávno opustili. Valja ve městě zůstává kvůli malému hospodářství – slepicím a zahradě. „Všichni odjeli. Měla jsem kamarádku. Chodívala jsem si za ní popovídat. Už není,“ postěžovala si štábu ČT Ukrajinka.
Boje jsou slyšet a vidět v každé ulici Avdijivky. Ve městě už skoro není dům, který by nedostal zásah. „Jsou tam domy zničené do základů. Viděli jste, že všechny paneláky jsou v ruinách. Všechny. Představte si, co (raketa) udělá s malými domečky. Už prostě nejsou,“ konstatovala další z obyvatelek Jana.
Ve městě bez vody, světla a tepla stále žije kolem dvou tisíc civilistů. „Rozhodli jsme se, že tu zůstaneme do posledního,“ říkají. Ruské jednotky Avdijivku obklíčily už ze tří stran. „Nám je jedno, kdo tu bude. Ať už je na zemi mír. Ať nás nechají na pokoji. Máme toho dost!“ stěžuje si Ukrajinka Ljudmila.
Nespravedlnost pociťují místní také vůči vlastním krajanům. „Na internetu o nás píšou, že jsme čekatelé (ruského míru). My jsme ale jenom na své půdě, ve svých domech,“ zdůrazňuje Jana. Pro některé jsou důvodem setrvání peníze. „Za jaké peníze budeme žít? Známí odjeli na vesnici. Každý den dostávají padesát hřiven. Vždyť to není žádný plat,“ říká Jana.
Zásobování města zajišťují dobrovolníci, kteří jako nejhorší popisují letecké útoky. Letectvo je aktivní na obou stranách fronty.
„Nemůžete si na to zvyknout,“ říká ředitel nemocnice
Nehledě na aktivní boje ve městě stále funguje jedna nemocnice. Co den přichází zpráva o zraněných nebo mrtvých. „Snažili jsme se dívku oživit, ale hrudní kost byla stlačená dovnitř. A ty stojíš jako ovce a chápeš, že je mrtvá. Nemůžete si na to zvyknout. Doteď se mi její tvář objevuje ve snech,“ popisuje hrůzy války ředitel nemocnice Vitalij Svitnik.
Personál nemocnici v Avdijivce udržuje v chodu kvůli lidem, kteří by se tady bez pomoci lékařů neobešli. „Kam už pojedu? Kam bych jela?“ spekuluje Valja. Poslední fungující základní služby mají lidem jako Valja pomoci přežít ve válkou sužovaném městě. Celých devět let právě město Avdijivka brání ruským jednotkám prolomit si cestu na Donbas.
