Christian Ernst Weissgerber byl nejvýraznější postavou neonacistické scény v německém Durynsku. Postupně se ale od ní odchýlil, vystudoval vysokou školu a nyní objíždí školy, kde před extremismem varuje. O pohnutkách, které ho k neonacistické ideologii vedly, i o důvodech, pro které se ji nakonec zase rozhodl opustit, hovořil v Událostech, komentářích s Danielou Písařovicovou.
Proč jste se stal neonacistou?
Pro mě osobně byla nacistická ideologie a všechno, co s tím souviselo, velmi fascinující. Tehdy to bylo prezentováno mládeži jako radikální zlo a často je to spojováno s ambivalentními výpověďmi. Nacisté byli považováni za ty nejhorší, ale pro mě to nebylo všechno nejhorší, protože postavili dálnice. Pro mě to bylo i něco jako velká suverenita, kterou měli a kterou jsme mohli znovu získat. Takže nemůžeme podceňovat, kolik na tom může být pro lidi radosti.
Vaše první setkání s neonacistickou scénou proběhlo v roce 2004, kdy vás otec vzal na demonstraci proti úsporným reformám německé vlády. Na stejném místě propagovali své myšlenky i neonacisté. Byl jste od začátku i právě na tom místě fascinován jejich smýšlením, jejich ideologií, že jste měl okamžitě jasno, že se k nim chcete přidat?
Ano. Nacisté tam vystupovali v černém uzavřeném bloku a všichni byli proti nim. Ale oni reagovali velice klidně, vždy říkali: „My jsme tady také, abychom demonstrovali za Německo, proti těm sociálním opatřením.“ A já jsem to považoval za velmi suverénní a silnou reakci. To mě fascinovalo.
Sám jste potom založil mládežnickou neonacistickou organizaci, pro kterou jste získával podporu mezi členy Národně demokratické strany Německa. Vy jste měl ambici sám ji vést. Ale ne vždycky to bylo jednoduché. Můžete říct, jaká byla vaše náplň?
V této první organizaci, která měla asi 30 mladých mezi 14 a 21 lety, byl program, který vycházel z národního socialismu. Ale bylo to proto, abychom vychovávali lidi, aby stáli za Německem, aby byli vzděláni, a také jsme jim trošku dávali určitou představu o druhé světové válce, revizionismus, dějiny holocaustu. Také jsme jim pouštěli filmy a vyprávěli různé příběhy. Chodili jsme na různé smuteční pochody a z toho pak vzniklo pár neonacistů. Někteří tím byli osloveni, ale já jsem organizaci opustil a ukazoval jsem, jaká je.
V době, kdy jste byl aktivním neonacistou, koho jste měl ve svém okolí kromě lidí z tohoto uskupení? Měl jste třeba nějakého nejbližšího kamaráda z dětství, který vás ve vašich názorech utvrzoval, nebo naopak vás od nich odrazoval?
Ano, měl jsem jednoho přítele, kterému bylo asi dvacet. Také jsem měl kamarády ze školy. Tehdy jsem aktivně vyhledával kontakty, byl jsem fascinován touto politikou. Fascinovalo mě, jak ti lidé vystupují, a chtěl jsem se o tom informovat. K tomuto příteli jsem přišel, on se stal mým politickým mentorem a uvedl mě do této scény. Bral mě na koncerty, dával mi knihy ke čtení.
Neonacisté v Německu často popírají holocaust. Popíral jste jej i vy?
Ano. Typické, co se dnes děje, je, že když lidé v této organizaci začínají, snaží se orientovat v dějinách a hledat, kde jsou Němci oběťmi. Já jsem se začal ptát na hodinách dějepisu, jak probíhal holocaust, bombardování, jak probíhaly Sudety, jaké byly akce se sudetskými Němci. Tam jsem viděl, že to jsou oběti. No a v tomto smyslu už relativizujete holocaust, protože vidíte, že tyto události, které jsou samozřejmě zločiny, vy trošku zlehčujete. V dalším kroku přichází otázka, kolik lidí holocaustem prošlo, začnete zpochybňovat čísla. Já jsem také určitou dobu zpochybňoval plynové komory. Také je potřeba říct, že nacisté říkali, že holocaust existoval, ale že nezabili dostatek lidí. Takže ne všichni popírají holocaust a také ne všichni, kdo popírají holocaust, jsou neonacisté. To také dělají lidé jiného politického přesvědčení.
Popište nám moment, kdy se ve vás něco zlomilo a kdy jste si už s neonacistickou organizací nechtěl podávat ruku. Kdy jste ji opustil?
Nebyla to jedna událost, byl to dlouhý proces. Kdybych to měl říct velmi krátce, vystoupil jsem z jedné organizace, která zastupovala historický nacionální socialismus. Vstoupil jsem do skupiny, která se snažila o novou politiku, o nová práva, a pak jsem získal kontakt s lidmi z Antify. Tam jsem začal vidět, že problémy ve společnosti se netýkají jen lidí, ale začal jsem je vidět v širších souvislostech. To byly první body, které jsem se pak snažil předávat i ostatním. Aby žili jinak a aby z této organizace vystupovali. Velmi krátce řečeno.
Díky za návštěvu u nás ve studiu a na shledanou.
Také vám děkuji.
